Klára Veselá-Samková zveřejnila pěknou úvahu o společenském marasmu. Nemohu si pomoct, ale nesouhlasím s tím, že, jak píše:
To, co je příčinou události s katastrofálními následky, a to, co se začíná bortit, jsou klientelistické sítě spředené právě ze vzájemných závazků, protislužeb, synergických či antagonistických zájmů. Jimi je naše společnost prosíťována nerozšifrovatelným způsobem.
Tuto klientelistickou síť jsme/jste budovali dvacet let. Já na bráchu, brácha na mě.
Milá paní Veselá-Samková, obávám se, že se mýlíte. Nevím jak za první republiky, ale minimálně od okupace žije tento národ neustále v systému „klientelistických sítí“. Okupaci jsem nezažil, ale z vyprávění pamětníků vím, že už tehdy začalo být dobře být s někým zadobře a před jiným přejít chodník.
Socialismus jsem zažil – tedy jeho poslední část. Jako dítě si pamatuju „sítě známých“, v nichž všechno bylo, když člověk věděl, koho se zeptat a komu co dát, kdo co na koho ví a před kým se to nesmí říct. Socialismus, tedy lépe řečeno „vláda jedné (komunistické) strany“ nebyl nic jiného než institucionalizovaná klientelistická síť.
Tedy ne že bychom si ji budovali posledních dvacet let. My jsme se z ní za posledních dvacet let akorát nevymotali, protože v ní umíme proplouvat. Naši rodiče nás učili „v tom chodit“, a je to učili jejich rodiče. Tři generace lidí v téhle společnosti tvořily sítě a žily s nimi, stejně jako žijou ryby se sasankami – spleť jedovatých chapadel jim poskytuje ochranu, útočiště i potravu.
Chcete snad po lidech, aby svoje sítě přesekali a vydali se napospas neznámé situaci, v níž je jim základní životní talent, tedy „talent nevyčnívat, přežít a mít ty správný známý“, na nic?