Dobře, já možná nejsem ta správná generace, co by mohla senilní bábu nakopnout. Ale co _reálná babička? _To bezostyšné bolšánské lhaní nadzdvihlo i jednu paní, kterou znám, ale nebudu ji jmenovat. Dávám jí tímto na své stránce prostor. Přivítejte prosím váženého hosta a její lehce mrazivé osobní vzpomínky.
Babičko – povídej….
(MOJE DISKUZE S NEEXISTUJÍCÍ DEBILNÍ KOMUNISTICKOU BABIČKOU – odkaz zde: https://zanechme-predsudku-vuci-komunistum.info/babicko-povidej/)
Když jsem se narodila, bydleli moji rodiče ve státním bytě, kde platili 70,- Kč měsíční nájem. Žádný fond oprav se neplatil, když se něco pokazilo a nebo byla potřeba větší oprava, národní výbor měl dost prostředků, aby ji zaplatil.
KDYŽ JSEM SE NARODILA JÁ, tak naši bydleli ve vlhké místnosti pod úrovní terénu, kde matka, když mne čekala, dostala z té zimy zánět močového měchýře. Zánět jí v tom těhotenství léčili socialističtí lékaři tak „kvalitními“ léky, že ve výsledku poškodily mě – ještě nenarozenou – silnou alergií, kterou trpím dodnes. Až po dvou letech, které jsem strávila prakticky ve SKLEPĚ a všem národním výborům to bylo úplně jedno(!), se se mnou rodiče mohli přestěhovat do státního bytu, který otec s velkým štěstím dostal od zaměstnavatele. A ano, bylo to i díky tomu, že byl v KSČ. Bohužel, ještě v těch 2 letech jsem stihla onemocnět černým kašlem, protože mne nestihli socialističtí zdravotníci očkovat. Jak těžká je tahle nemoc pro dvouleté dítě, si někde vygooglete sami.
Jesle, školku, základní, střední i vysokou školu jsem měla zcela zdarma….
Do jeslí a školky jsem vůbec nechodila, protože by to moje zdraví, podlomené socialistickými lékaři, asi nevydrželo.
Protože jsem se dobře učila, měla jsem už na střední škole “prospěchovné”, tedy svých 300,- Kč jen pro sebe
PROSPĚCHOVNÉ je naprostý a totální VÝMYSL. Učila jsem se na střední vždy s vyznamenáním, s vyznamenáním jsem i odmaturovala – ale ŽÁDNÉ PROSPĚCHOVNÉ neexistovalo! Pokud jsem si chtěla koupit baloňák, na který mí rodiče neměli zbytečných 300 Kčs, musela jsem jít o prázdninách na brigádu. Když už jsme u oblečení – protože jsem vysoká 182 cm, měla jsem na výběr buď chodit v pánském oblečení (s vyššími dívkami prostě socialističtí plánovači nepočítali), nebo se naučit šít. Zvolila jsem to druhé a šila si ve finále kromě kalhot, sukní, halenek a plesových šatů dokonce i zimní kabáty s podšívkou. Kolik mého drahocenného času to spotřebovalo, si ani nepřejte vědět. Pokud jsem nechtěla s velkou dívčí nohou (41) chodit v gumových galoších a nebo bosa, jezdila jsem si pro boty do NDR. Tam kupodivu měli dámské boty dokonce až do č. 42. O pašování východoněmeckých bot se dál rozepisovat nebudu, o tom toho bylo napsáno dost. Ovšem problém byl i s východními markami, protože si jich člověk mohl vzít legálně pouze omezené množství. Takže marky „navíc“ jsem stočila do ruličky a zasponkovala do účesu pod ohon z dlouhých vlasů. Nikdy mě naštěstí nechytli. Ovšem v momentě, kdy jsem chtěla odjet na západ, jsem měla smůlu. Opakovaně jsem žádala o devizový příslib, což byla jediná možnost, jak se dostat legálně do západní ciziny. Opakovaně mi příslib nedali a protože jsem příbuzné na západě neměla a dostatek peněz na dovolenou s Čedokem také ne, měla jsem smůlu. Až po několika letech (!) mě potkalo štěstí, když jsem po odvolání příslib nakonec dostala. Mnohahodinové čekání a hlavně důkladné prohlídky při návratu autem ze západní Evropy na socialistických hranicích ani nejde moc popsat.
Na vysoké škole to bylo 500,- a za to se dalo pořídit docela dost. Pěkné zimní kozačky stály 190,-, zimní bunda 250,-
Na vysokou jsem nechodila, čili o prospěchovném na VŠ nemám informace. Nicméně PĚKNÉ ZIMNÍ KOZAČKY jsem si nekoupila v ČSSR ani tak, protože je prostě v mém čísle do obchodů nedodávali. Plánovači v plánovaném hospodářství asi usoudili, že vysokých dívek je minimum a ty mohou chodit i v mrazu bosé. Zimní bundu jsem si za socialismu musela kupovat bohužel pánskou, aby mi byly dost dlouhé rukávy.
a vstupné třeba do kina 3,-. Do divadla to bylo 15,-
Vstupné pravděpodobně odpovídá, nicméně dnešním mladým lidem nedochází, že spousta filmů ze západu tu za socialismu vůbec neběžela (cenzura). O tom, jak byla cenzurována divadla toho bylo popsáno taky dost. Stačí si připomenout cimrmanovský film „Nejistá sezóna“. Vše, co v něm je, je pravda, ale velmi opatrná pravda; mnohdy to bylo s divadelní cenzurou MNOHEM horší. Ostatně kdo všechno měl zakázáno hrát a zpívat si dohledáte taky sami. Kultura sice možná byla „levná“, ale taky velmi velmi cenzurovaná. O frontách na nové knihy se snad taky zmiňovat nemusím. Pokud se lidi dozvěděli, že vyjde něco pěkného ke čtení, stály se na to před knihkupectvími fronty přes noc! Stejně jako na nové pračky a jiné spotřebiče. Dovedete si představit, že byste dnes chtěli do domácnosti pořídit automatickou pračku, a váš muž by šel bivakovat před obchod? O pořadnících na auta ani snad nebudu psát, protože na to jsme za socialismu nikdy neměli dost peněz. Jen snad tolik, že člověk čekal na auto několik let, vybírat mohl jen žigula, škodu, trabanta nebo wartburga a barvu musel brát, co zrovna byla.
Ještě se vrátím k těm platům. Můj muž měl v 80. letech plat 3 tisíce Kčs hrubého, já byla na volné noze s nepravidelným příjmem. Vystačili jsme s vypětím všech sil. Rodiče nás finančně nepodporovali, takže po zaplacení nájmu a nákupu potravin nám mnoho nezbývalo. Pamatuju si zcela přesně, že když jsem si roztrhla punčocháče (30 Kčs), nemohla jsem si jít koupit nové a musela jsem čekat na mužovu výplatu. Banány a pomeranče nejen že skoro nebyly k dostání, ale když náhodou(!) byly, tak byly tak strašně drahé, že jsem stejně koupila jen 1-2 pro dítě a sama si nechala zajít chuť.
Pobyt na letním táboře, který trval 3 týdny s celým zabezpečením i s výletem stál 200,-. Chodila jsem do “pionýra” – měl řadu kroužků – turistický, výtvarný, pěvecký, pohybový, divadelní – kde jsme se mohli vyžívat zcela zdarma ve svých zájmech a zálibách a rodiče měli jistotu, že je o nás dobře postaráno.
Já jsem jako dítě na pionýrské tábory nejezdila, ale myslím, že třítýdenní pobyt za 1 dítě stál URČITĚ VÍC, jak 200 Kčs. No a jak se staral Pionýr? Především politicky a komunisticky. Víc se mi nechce popisovat.
Když jsem ukončila vysokou školu, měla jsem možnost si vybrat z několika nabídek, kam nastoupím do práce. Dvě byly přímo v místě, kde jsme bydleli, další mimo náš okres. Rodiče měli naprostou jistotu v zaměstnání, vždy věděli, že mají zajištěno upráci i výdělek, nikdy se nestalo, že by nedostali v určitý termín výplatu a nebo, že by je propustili a oni nemohli najít další práci. Vzpomínám si, že se tatínek nepohodl se svým vedoucím – zašel do sousedního podniku a tam mohl okamžitě nastoupit.
Ten, kdo měl tzv. dělnický původ, si možná vybírat mohl, to neposoudím, ale lepší místa se obecně za socialismu sháněla přes známé. Já to štěstí neměla. Po střední škole jsem nastoupila do podniku za 900 Kčs hrubého. V kanceláři jsme seděli čtyři. Já nekuřačka + 3 silní řetězoví kuřáci, kterým vadilo větrání. Každý večer jsem domů chodila s opuchlýma očima a migrénou. Chtěla jsem to řešit domluvou – bezvýsledné, byli to závisláci. Každý z nich vykouřil denně min. 40 cigaret x 3 lidi = 120 cigaret denně. Vydržela jsem to jen dva roky a musela jsem dát výpověď. Milé děti, tehdy (rok 1970) ještě neexistoval zákon, který by na pracovišti chránil nekuřáky! Snažila jsem se to řešit i přes odbory, nepomohly mi. Takže jsem přes inzerát sehnala místo za 1.100 Kčs hrubého a tento podnik zažádala i o přidělení služební garsonky. Čekala jsem na ni dlouhých 6 let na hnusné(!) ubytovně, musela se upsat podniku na dalších 20 let a musela jsem počítat s tím, že zvýšení platu se nedočkám (když chci tu garsonku).
Do svých 35 let jsem se nesetkala s bezdomovcem, s nezaměstnaným ( když někdo nepracoval 3 dny, zavřeli jej jako nefachčenka ),
A to já se zase s „nezaměstnanými“ setkávala houfně. Jenže trochu nedobrovolnými „nezaměstnanými“. Výtvarníci mohli za socialismu pracovat buď jako zaměstnanci nějakého podniku, a nebo mohli své práce nosit na komise ČFVU, kde seděli politicky erudovaní komunističtí hodnotitelé, kteří vás mohli s čímkoliv vyhodit. Pokud už se vám tedy podařilo si na volné noze dohodnout kšeft, pak jste se ještě šíleně nervovali na té komisi – aby vám návrh prošel. No jo, jenže být grafikem na volné noze nebylo tak jednoduché. Já například nikdy nezískala od ČFVU (Český fond výtvarných umělců) razítko do občanky a mnoho mých spolužáků taky ne. JENŽE – já byla už vdaná, a tak jsem se nemusela bát příslušníků VB, kteří mne budou náhodně na ulici legitimovat a já nebudu mít v občance žádného zaměstnavatele. Vdanou ženu mohl živit manžel. Ale spousta mých spolužáků – mužů v klidu nebyla. A příslušníkům veřejné bezpečnosti museli utíkat, aby nebyli vyzváni k předložení OP. Protože bez razítka zaměstnavatele by šli do chládku. Někteří s sebou aspoň stále nosili (i večer do hospody!) nějaké smlouvy o dílo, aby příslušníkům mohli dokladovat, že pracují na volné noze.
s tím, že by v nemocnici nebo v lékárně rodiče a pozdějí ani já jsme něco platili – je za recept 1,- Kč.
ANO, ale léky pro opravdu těžce nemocné (maminka kamarádky měla rakovinu) se sháněly NELEGÁLNĚ přes známé v tehdejším západním Německu za velké (!) peníze, prostě proto, že u nás k dostání NEBYLY! Za 1 Kčs, ani za víc! Mě osobně léčila socialistická lékařka chřipku penicilinem, pak chloramfenikolem a nakonec tetracyklinem. O její inteligenci si dnes myslím své, vědět to, co dnes, ulehla bych a vypotila se s acylpyrinem. JENŽE – abyste mohli ulehnout, potřebovali jste, jako i dnes, „neschopenku“ od lékaře. Takže jste k němu prostě museli, když vám bylo zle. No a pokud byl obvoďák hloupý, jako ta moje lékařka, tak vás tak předávkoval ATB, že jste na dalších pár let měli vystaráno se svou alergií… Navíc ATB chloramfenikol se v současnosti nesmí dávat už ani zvířatům, protože i jen jeho možné nepatrné zbytky ve zvířecím mase jsou pro konzumenty ZDRAVÍ ŠKODLIVÉ. Toto ATB je v EU pro lidi dnes zakázáno. Tolik o socialistickém zdravotnictví.
V obchodech bylo všechno, co jsme potřebovali a potraviny a dětské zboží dotované státem. Za 1,- byly tři rohlíky, litr kvalitního mléka, na kterém se než jsem jej přinesla domů z obchodu usadila nahoře centimetrová vrstva smetany a bylo zcela bez konzervantů stálo 3,- Kč. Kvalitní máslo stálo 10,- a za 100,- jsem udělala nákup pro 4 člennou rodinu na tři dny.
Tady bych jen odkázala na skvělou Pixyho tabulku, kde srovnává velice erudovaně ceny tehdy a dnes: https://www.zakomunistu.cz/
Zálohu na výplatu jsem měla 400,- a s tím jsem v pohodě vydržela 14 dnů. __Knihy stály kolem 20,- Kč a krásná pohádková obrázková kniha 38,- Kč, ale to už byl luxus.
O knihách jsem psala výše, problém s nimi byl v jejich naprostém nedostatku a v těch frontách před obchody přes noc. A samozřejmě nemohlo vycházet nic „neprověřeného“, tedy spousta kvalitních českých spisovatelů, namátkou jmenuju jen dva mé největší oblíbence – Ivana Klímu a Milana Kunderu. Zakázaných autorů byly ale stovky, možná tisíce.
Za popelnice jsme neplatili nic, město je uklízelo zdarma. Nikdy jsem tenkrát neslyšela slovo exekutor, nucená aukce, slovo milionář se nepoužívalo vůbec.
Město možná uklízelo popelnice zdarma, ale také nám ZDARMA lifrovalo do plic a do bytů a na balkóny našich bytů, kde jsme sušili látkové pleny, tisíce tun popílku z fabrik a jejich neekologických komínů. Vytřela jsem dopoledne balkón, pověsila plenky a odpoledne, když jsem je sbírala, bylo zábradlí balkónu a zem pokryté silnou vrstvou černého mazlavého popílku (Praha).
Peníze se počítali maximálně na tisíce. Náš nový dům, který jsme si postavili, stál se vším všudy necelých 300 000,-
Milá „babičko“ – A JAK JSTE TĚCH 300.000 Kč našetřili? Nechápu!!! Buď jste byli zelináři, nebo prodavači v masně. Ti se měli dobře a za socialismu stavěli baráky (otec kamaráda). My normální lidi jsme byli rádi, pokud jsme tehdy ušetřili pár tisíc, max. pár desítek tisíc! Mluvím o své rodině, ale i o mých rodičích. Ti si taky nikdy nepořídili ani auto.
a to jsme ještě dostali bezůročnou půjčku od státu a dotaci. Novomanželská půjčka byla 30000,- bezúročná, pořídili jsme za ni vše potřebné do domácnosti – nábytek, vybavení, spotřebiče. Za každé narozené dítě se nám pak snížil dluh o několik tisíc, dostali jsme porodné, za které se dal pohodlně pořídit kočárek i s celou výbavičkou.
Novomanželskou půjčku jsme si nebrali. Nechtěli jsme se zadlužovat. Takže jsem měla kočárek od kamarádky za 40 Kčs po jejím dítěti, byt jsme vybavovali velmi pomalu a za své. Ale na ty spotřebiče se stály velký fronty, někdy i přes noc, ostatně o podobném „nákupu“ pračky jsem psala už výše.
Když jsme ve dvě hodiny ukončili svoji práci, v půl třetí už jsme byli doma i s dětmi, které jsme cestou vyzvedli ze školky a celé odpoledne jsme pak jako rodina měli jen pro sebe. Na dovolenou jsme jezdili přes ROH – na tři týdny v Luhačovicích na hotelu Rudý říjen dva dospělí a dvě děti za 270,- Kč – stvrzenku jsem vnoučátkům ukázala, protože ji mám léta schovanou.
Ano, ROHácké zájezdy byl pojem. Zažila jsem jen asi 2 zimní, do Nového Města u Jáchymova. Běžkovali jsme kolem Klínovce, ale taky třeba kolem komunistických URANOVÝCH LÁGRŮ – tedy už jen kolem zbytků staveb, přece jen se psala 70.léta. Nicméně člověka i tam mrazilo, když viděl, co komunismus umí!
Letní ROHácký zájezd jsem nikdy neabsolvovala, protože v mládí jsem si trávení volného času představovala JINAK (= chodit s báglem na zádech a spát pod širákem). Jenomže těch dovolenkových dnů bylo tak žalostně MÁLO!!! Ano, milé děti, to si už dnes nedovede nikdo představit!!! Dovolená se přidělovala odstupňovaně za zásluhy věkové! Čím starší člověk, tím delší dovolená! Takže já jako mladá měla od 19 do 26 (?) let POUZE 14 dní dovolené ZA ROK!!! Dovedete si to vůbec představit??? To mi mohlo být celé ROH ukradené. Dovede si dnes někdo v 25 letech představit jen 14 dní dovči za rok??? Po letech se to zvedlo na 3 týdny, což bylo i tak žalostně málo pro mladého člověka. No a ke čtyřem týdnům jsem se už myslím ani nedobabrala, protože dřív přišel listopad 89.
Když onemocněla babička, postaral se o ni bezezbytku a zdarma v nemocnici.
O mne se taky postarali zdarma beze zbytku v socialistické nemocnici – v porodnici U Apolináře (80.léta). Na patře několik (asi 6?) čtyřlůžkových pokojů pro rodičky, a pro tu spoustu (asi 24) žen pouze JEDNA koupelna!!! V té koupelně byly 2 sprchy, a na ty jsme na chodbě stály desítky minut FRONTU!!! Jak je ženské po porodu si asi umí dost lidí představit. Určitě to první, co si přeje, je mít hygienu na příděl a s tak dlouhým čekáním. Co bylo ovšem nejlepší – a je to pravda pravdoucí !! – že tehdy v tom lednu byly venku mrazy -22°C a v té koupelně bylo celý týden, co jsem v porodnici byla, ROZBITÉ OKNO (chybělo sklo o ploše cca A4). Takže si dovedete představit, jaká zima v té koupelně byla. Sprchy byly oddělené pouze igelitovým závěsem a ani horká voda, ze sprch stále prýštící, nevyhřála koupelnu dostatečně. Venku bylo – OPAKUJU !!! -22°C!!! No jo, komunistická babičko, v tebou opěvovaném OPBH asi měli sklenáři zrovna týdenní dovolenou….
V pokoji, kde jsem ležela s dalšími čtyřmi ženami byla nad mou postelí tak rozsáhlá plíseň, že by konkurovala kdejakému vybydlenému prostoru nepřizpůsobivých – jaký známe dnes z reportáží v TV. Ta plíseň byla asi půl metru nad mou postelí a dlouhá nejmíň metr. Personálu to nevadilo. Mohla jsem být ráda, že jsem nedostala postel na chodbě, lůžek byl nedostatek. Po tom týdnu jsem byla opravdu ráda, když jsem šla domů. To jsem ještě nevěděla, že socialističtí lékaři někde udělali chybu, a já se tam po 5 týdnech budu muset vrátit na zákrok v narkóze, který byl nutný proto, že něco při mém 22hodinovém porodu zanedbali. Proč jsem rodila tak dlouho? Milé děti, mne ani mého muže nenapadlo, že pro rychlejší porod musíme dát OBÁLKU socialistickým lékařům!!! A tak jsem se trápila 22 hodin a za tu dobu vedle mne porodilo 11 (slovy jedenáct!!!) jiných žen a všem zdravotníkům to bylo jedno. Dítě mělo šňůru kolem krku a proto to nešlo, očividně jsem ale nikoho nezajímala. Chtěla jsem tehdy skutečně zemřít. Po porodu jsem nemohla na pokoj, nechali mě dospat na sále(!), bez jídla a pití, nejedla a nepila jsem tedy víc než 48 hodin a to jsem měla kojit dítě! To jsem viděla (přesto, že bylo NAPROSTO ZDRAVÉ a kupodivu se ani neudusilo od té šňůry!) až po 24 hodinách! Byla jsem blízká zhroucení, protože socialističtí zdravotníci se s námi vůbec nebavili a o dítěti mi neřekli naprosto nic.
V porodnici jsem během toho týdne trpěla šíííleným HLADEM (já blbec se nevybavila dopředu), návštěvy za námi nemohly, muže jsem viděla prvně asi třetí den přes sklo.
Tolik tedy o socialistickém zdravotnictví.
Když zemřela, bez potíží a půjček jsme mohli vypravit důstojný pohřeb a pořídit jí místo odpočinku i s náhrobkem. Měli jsme vždy všeho dost a hlavně z čeho šetřit peníze tak, abychom si nikdy nemuseli na nic půjčovat. Bydlení, studium, zdraví, stáří seniorů, pěstování “koníčků”, Vánoce, narozeniny a svátky, dovolená, výlety, oblečení, zařízení domácnosti, auto – všechno se obešlo bez půjček a stresů, kde na to vzít.
Babičko – nějak si odporuješ – píšeš, že jste si nemuseli na nic půjčovat a jinde v článku píšeš o výhodách novomanželské půjčky. Tak jak to vlastně bylo? A hlavně, jaká byla vaše povolání, že jste tolik ušetřili? To bych moc chtěla vědět. Asi jste pracovali na šachtě v Ostravě, tam prý brali havíři i 5 tisíc měsíčně. Tak to pak věřím.
Když náhodou někdy někdo něco ukradl, lidé se od něj distancovali a z jejich společnosti byl vyloučen. To, že jej bez velkých průtahů okamžitě zavřeli, to bylo automatické. Podvodník se pak musel odstěhovat a začínat jinde od nuly.
Otec mého kamaráda, zelinář, tedy kradl hodně a furt, postavil si vilu, ale nikdo se od něj (kromě jeho syna) nedistancoval, ani ho nezavřeli! Naopak lidi mu furt pryč nosili všimné, aby jim nechal pod pultem nedostatkové ovoce. Kdo za socialismu nekradl, okrádal rodinu (se říkalo). No a BABIČKO – já myslím, že vy jste byli asi přesně tenhle případ, protože mně se teda za socialismu žilo faaakt BLBĚ.
Je nová doba – a já ráda vzpomínám a vyprávím dětem “pohádku”, které nechtějí věřit.
Jak vidíš, BABIČKO, ani já jí nevěřím. Vidím skoro RUDĚ, když čtu tvé bláboly. A ztrácím tady čas PRAVDIVÝM popisováním doby, která byla tak hnusná.