(Psáno pro IHNED, 2016)

Oblíbenou disciplínou neúspěšných je hledání historické nespravedlnosti, která způsobila, že úspěšní měli štěstí, zatímco oni ne. Když na chvíli přijmu toto uvažování za své a podlehnu národnímu flagelantství, tak si budu říkat: Proč poražené hitlerovské Německo mělo “to štěstí”, že je dneska ekonomicky velmi silné, zatímco my ne?

Tak samozřejmě, hlas lidu nabídne vždy jednoduché vysvětlení: Klaus rozkradl republiku, Kožený rozkradl zbytek, může za to Kalousek, spálená země… Kdyby Klaus nerozkradl a Kožený a Kalousek, tak jsme dneska mohli být před Německem! Naše národní zlato, naše továrny nechali krachnout, vytunelovali je, kde jsme dneska mohli být?!

Nechme hlas lidu vyprávět jeho bajky a sny o tom, jak na volném trhu přežívají zastaralé přezaměstnané provozy se strukturálním dluhem – oč míň hlas lidu poslouchá a chápe, o to víc mluví. Ale přece jen na tom jeho vyprávění něco bude. Pověstné zrnko pravdy. Totiž to o tom německém štěstí.

Německé poválečné štěstíčko totiž spočívá v tom, že Německo bylo vojensky poraženo a vítězové mu naordinovali důslednou denacifikaci. Německo bylo v podobné situaci jako Československo v roce 1990: část národa se na režimu vědomě podílela a budovala ho, mlčící většina jej ve větší či menší míře tolerovala, především pokud z něj měla nějaké výhody. Odporu bylo minimum. V Německu nešlo říct “všechny nacisty pověsit!” – to by na práci moc lidí nezbylo a vznikla by skupina mučedníků. Důležité bylo říct: Tohle se jménem nacistické ideologie dělo – a odsoudit to. Lidé, kteří si s režimem zadali, byli odstaveni od moci v režimu novém, ale nebyli, co je mi známo, likvidováni ani perzekvováni. Dokonce ani členství ve straně neznamenalo automaticky odstavení od některých postů (úřednické nebo učitelské pozice). Denacifikace proběhla “pod diktátem”, ale proběhla. Možná dnes může někomu připadat, že nedůsledně, že některá omezení padla příliš brzy, ale faktem je, že nacionální socialismus je německé národní trauma, se kterým se společnost vyrovnává dodneška, ale nikdo si nedovoluje zpochybňovat základní premisu: šlo o zrůdnost, za kterou je třeba se stydět.

Československo nemělo to štěstí, že by bylo poraženo. Socialistické zřízení, praktikované komunistickou stranou, nebylo poraženo zbraněmi. Shnilo zevnitř. Začal se rozpadat Sovětský svaz, a jako první odpadly jeho satelity. V Československu razil Havel tezi “nejsme jako oni”, a vyrovnání s komunistickou minulostí bylo takové vlažné. Byl sice přijat lustrační zákon, ale komunistická strana zůstala dál funkční v téměř původní sestavě a s původní ideologií. Něco jako celonárodní katarze a jasné pojmenování ohavnosti režimu neproběhlo a v mnoha lidech zůstal pocit, že jeden režim byl vystřídaný druhým a “vlastně se nic nezměnilo”. V devadesátých letech přišel pocit rozčarování, že stále nejsme jako to Německo, rozčarování spolu s tragickým stavem věcí veřejných vyústilo v legendární “blbou náladu”, a v té země zůstala, i když se podle všech ukazatelů pohnula kupředu. Jenže pohyb kupředu není spojený s nějakou celospolečenskou shodou: “Ano, toto je směr, kterým chceme jít, a půjdeme tudy, i kdyby Klaus kradl celé nůše propisovaček a Kožený sliboval a Svoboda tuneloval, protože chceme být liberální demokratickou zemí a přijmout svoji zodpovědnost za to, jaká země je.”

Ve společnosti chybí jasná shoda na hodnocení minulosti. Chybí společný základ, na kterém by se shodla většina zleva zprava – tedy jasné odsouzení režimu a kritické zhodnocení jeho fungování (protože tvrdit, že “vše bylo špatné” je nejen nesmysl, ale i manipulace).

A v téhle situaci opět sílí ruský imperialismus a obnovuje svoji sféru vlivu. Dokonce ani od sovětských dob nemusí moc měnit zbraně – propagandistická mašinérie jede jak dobře namazaný stroj a opakuje známé motivy. USA je zlo, Němci jsou fašisti, EU je před propastí, nikomu se nedá věřit, všichni vám lžou… Znovu se objevují stejné triky: bílá je nazývána černou, z toho, co děláme sami, obviníme protivníky, na jakýkoli argument odpovíme “a vy zase bijete černochy” – vše s jediným cílem: znevěrohodnit oficiální média a vnutit lidem dojem, že nemůžou nikomu věřit.

Nejsou na to sami. Usilovně jim pomáhá prezident. Jeho motivace je sice jiná, ale výsledný efekt velmi podobný. Se Zemanem přišla rehabilitace socialistické minulosti naprosto nebývalých rozměrů. Přišlo papalášství v jeho nejodpudivější podobě. Zcela okatě a veřejně dává prebendy svým věrným a drží nad nimi ochrannou ruku tak očividně, až je i jeho příznivcům leckdy stydno, že jej obhajují. Přijímá medaile a ocenění od jiných patolizů, nechává vyznamenávat vlastní manželku, a vůbec se chová jako orientální autokrat. Jediné štěstí, že jím opravdu není, že stále ještě máme vládu a parlament, byť na ně nadáváme. Vedlejším efektem jeho působení je, že vylézají obludy z minulosti. Rehabilitují se pohraničníci, poukazuje se na jejich hrdinný boj proti “narušitelům” a bagatelizují se stovky mrtvých vlastních občanů, co se provinili tím, že chtěli ze země utéct. Další srovnává Erdoganovy čistky s československými “čistkami” po roce 1989 (ačkoli kdyby byly opravdu srovnatelné, tak on sám dnes glosuje leda tak hřebíkem do omítky v cele).

Přesto věřím, že není třeba lámat hůl a rezignovat. Tenhle zlý sen jednou skončí.