Před pár týdny jsem se stal elektronickým Estoncem. (Napsáno pro IHNED.cz)

Asi by bylo fajn to nějak vysvětlit. Tak poslouchejte: Estonsko je dlouhodobě země, která se velmi intenzivně snaží o digitalizaci státu a života vůbec. Nejviditelnější výsledek této snahy jsou elektronické volby, což znamená, že nemusíte chodit nikam za plentu, ale odvolíte si z domova přes internet. Technicky to není nic složitého a šlo by to i u nás, ovšem s obvyklými problémy (stálo by to deset tisíc tři sta pět set milionů, trvalo by to čtyři roky, celé by to provozoval soukromý subjekt, stát by za každého voliče musel zaplatit poplatek několika tisíc Kč, všichni by museli dostat něco jako Opencard, prověřoval by to ÚOHS a zakázal ÚOOÚ), protože není vůle a shoda. V Estonsku v 90. letech bylo obojí, a tak Estonci chopili příležitost a co se dá, to digitalizovali.

Ono to není zase tak kuriózní. Před mnoha lety jsem byl na setkání správců IT a lidí z ministerstva vnitra, kde MV vysvětlovalo, jak se to má s elektronizací české veřejné správy, a hovořili o tom, jak ve Skandinávii (asi to bylo Švédsko, nepamatuji si přesně) se stát dohodl s bankami a začal uznávat bankovní účet jako způsob autorizace úkonů vůči správě. Tedy když jste potřebovali něco napsat úřadu, použili jste k podpisu klíč, který vám vydala vaše banka, a ta se zaručila, že to jste opravdu vy. Když jsme se ptali, proč to nelze udělat u nás, odpovědí nám bylo vyděšené: “Víte, co by s tím bylo problémů?” No, tak hlavně že s datovými schránkami problémy nebyly…

Ale zaplať pánbů za to, že je máme. Stát nařídil, kdo je musí mít povinně, dokonce tu povinnost uložil i sám sobě, jen s tím dodržováním to není tak slavné – zrovna minulý týden jsem posílal stížnost na Policii ČR za to, že mi posílají nějaké doporučené dopisy do vlastních rukou, ačkoliv jim zákon ukládá povinnost poslat mi vše, co jde, datovou schránkou. Skřípe to, ale je to krok dobrým směrem.

Směrem, který jasně ukazuje právě to Estonsko. Jako obyvatel Estonska totiž máte svůj podpisový klíč (vypadá jako normální platební karta s čipem), kterým se přihlásíte do systému státní správy a můžete dělat všechny občanské úkony – komunikovat se všemi úřady a s dalšími velkými organizacemi, jako jsou školy, systém lékařské péče, soudy, dokonce i banky… Estonec může svou firmu provozovat kompletně on-line: on-line ji založí, on-line podá daňové přiznání, on-line si založí účet v bance (tady je jediná výjimka: musí přijít osobně, aby ho v bance viděli, ale “prý se na tom pracuje”). Zkrátka ve většině případů, kde našinec někde u přepážky tahá občanský průkaz, stačí v Estonsku sednout k počítači a spustit prohlížeč.

Estonsko před několika měsíci nabídlo celému světu možnost využívat stejných výhod, stát se “elektronickým občanem” (ano, tak se to oficiálně nazývá: e-Residency). Znamená to, že dostanete stejný identifikační nástroj, a můžete dělat totéž, co mohou dělat Estonci. Není to plné estonské občanství se všemi právy, samozřejmě. Nepovolají vás do armády a volit taky nemůžete. Ale můžete si užívat veškerých výhod, které estonský digitální stát nabízí. A pokud nechcete zrovna nutně zakládat firmu v Estonsku, jet tam na dovolenou, platit parkovné v Tallinnu, pronajímat si byt v Tartu nebo si zařizovat průkazku do knihovny, tak i přesto máte aspoň něco: podpisový certifikát s kartou, vydaný zemí Evropské unie…

Každopádně je to hmatatelný důkaz toho, že má cenu tlačit na stát a prosazovat zavádění digitalizace, protože Estonsko zcela jasně ukazuje, že to jde – a můžete si to vyzkoušet i vy sami na vlastní kůži!