Rád bych ocitoval klasika, který o přehlcení informacemi jasnozřivě napsal už před desítkami let.
(Tlamsa) četl, jak halabardýři motáky motají, dověděl se, že dcera krále Petricia z Labondii se zove Gaudencie, i to, co měl Frederik II., jeden z králů bledých tváří, k obědu, než Gvendolinům vypověděl válku, a kolik elektronů by měl atom termionilia, kdyby podobný prvek existoval, a jaké jsou rozměry kloaky cvrčilky šedé, drobného ptáčka, kterého tamanští Mantangové zpodobují na svých obětních nádobách, a o trojí chuti oceánského slizu na Duktě polypegadické, a o květině dibidibi, která malfundikánským lovcům zmaluje záda na modro, když ji probudí za úsvitu, a jak vypočíst velikost vnitřního úhlu pravidelného dvacetistěnu zvaného ikoseadr, a jak se jmenoval zlatník krále Gufiuna, který vyvraždil Buvanty, a kolik filatelistických časopisů bude vycházet v Marinautice roku sedmdesát tisíc, a kde najít mrtvolu Cybricie Růžonohé, kterou jistý Malkonetent v opilosti přibil hřeby k loži, a jak se rozezná raroh od krvostřeba, a rovněž to, kdo má ve vesmíru nejmenší zapřádky, a proč duhové blechy nesosají mech, a jaká jsou pravidla hry na tintidlo, a kolik semínek potočnice obsahovala hromádka na albagiánské silnici, na níž uklouzl Abrokain Filminides osm kilometrů před Údolím úpěnlivých vzdechů – a Tlamsovy oči se začaly zalévat slzami a dostal vztek, protože konečně mu došlo, že všechny tyto informace jsou vlastně zbytečné a jemu nejsou k ničemu.
Hlava mu třeštila a nohy se mu chvěly jako v zimnici. Jenže démon druhého stupně uháněl dál jako divý a zásoboval ho třemi sty milióny údajů za sekundu. Kilometry papírové pásky ovíjely diplomovaného piráta jako vlákna pavučiny, zatímco diamantový hrot nepřestal vibrovat a Tlamsa se kojil nadějí, že co chvíli se dozví věci nevídané a neslýchané, že odhalí konečný a definitvní smysl Bytí, a tudíž dychtivě a nedočkavě hltal všechno, co napsal diamantový hrot. Dověděl se o pijáckých písních Kvadanosalů a velikosti pantoflí se střapcem na kontinentě Gondvana – a také to, kolik chlupů mívá turan rychlospádný obvykle na čele, a jak je široká lebka nulofilního heptala, a jak zní zaklínání hotmahonských kouzelníků, když volají Velikého latuma ku pomoci, a o inauguračním pokřiku vévody Kundráta, a šesti způsobech vaření krupičné kaše, a o osvědčeném jedu na strýce s kozí bradkou, a o tom, jak úspěšně polechtat osoby s hroší kůží, a četl jména všech obyvatel Načeradce nad Cidlinou, která začínají na M, a výsledky průzkumu, jak chutná pivo vylepšené výtažkem z hřibů…
A před sty jeho očí se zatmělo, načež velikým hlasem zvolal, že má dost, jenomže Informace ho svými třemi sty tisíci mílemi papírové pásky ovinula a zamotala a spoutala, takže se nemohl pohnout a byl nucen číst o tom, jak by Rudyard Kipling začal Druhou knihu džunglí, kdyby ho soužil střevní katar, a jakými myšlenkami se obírají obstarožní velrybové, kteří nenalezli družku, a jak se namlouvají masařky, a kterak vyspravit starý kožený měšec, a proč se říká šmatla bubly a ne bubla šmatly, a proč křečka chytají křeče, a kolik modřin leze naráz utržit. A potom přišel rozsáhlý výpočet rozdílných vlastností trel a morel, ježto první jsou lysé a druhé zas mají vlásky, dověděl se všechny rýmy na slovo „ošlejch“, jakož i to, jaké urážky vmetl papež Ulm z Pendory do tváře vzdorpapeži Kulmovi, a také jak se ladí hřeben na stejnou notu. Tlamsa se kroutil a vrtěl, zoufale se snažil vyprostit z papírových pout, záhy však zmalátněl: sice nějaké pásky přetrhl a přerval, ale měl tuze moc očí, takže se dalším informacím nemohl vyhnout, pročež několika očima zachytil údaje o povinnostech domovníka v Indočíně, a také se dočetl, že Tapuáni z Fluktuánie si stále stěžují na nadměrnou žízeň, načež zavřel oči a zůstal ležet bez hnutí. Démon ho však nekonečnou lavinou informací nepřestal zavalovat. Tak strašně byl potrestán pirát Tlamsa za svou nezřízenou touhou po všelijakých poznatcích.
(Stanislav Lem – Kyberiáda, přeložil František Jungwirth, vydal Československý spisovatel 1983)