Včerejší příspěvek některým „promluvil z duše“, některé nakrkl tak, že začali blábolit korektnické a pseudohumanistické soudy o mojí povaze, a jiné přiměl k zamyšlení, což je dobře. Zamyslel se i katalyzátor včerejšího textu Simindr a sepsal odpověď. Já jeho stanovisko chápu, on je Simindr povahou milý a hodný člověk, který to opravdu vidí tak jak to píše – je pohnut neštěstím a chce pomoci, protože pomoc člověku je pro něj morálním imperativem (aspoň tak to vnímám já). Já s morálním imperativem nepolemizuju, jen se na něj dívám z druhé strany. Zde je moje rozšířená odpověď Simindrovi:

Rád vidím, že ti to vrtá v hlavě, ostatně vrtá to i mně. Nic není černobílé, ale na spoustu věcí musíš nakonec odpovědět ANO nebo NE, nelze stát a říkat „Nevím, možná, mělo by se to zvážit ze všech stran…„

„Kdo je natolik spravedlivý, aby určil, čí život má větší smysl zachránit nebo zlepšit? To mi pořád nejde do hlavy.“ – Polož si otázku: Kdo má právo rozhodnout o tom, co udělá se svými penězi? Jestli je věnuje slepému člověku na nový počítač, indickému dítěti na školu, Haiťanovi na vodu, Afričanovi na lopatu, sousedovi na vytopený sklep nebo Robertu Němcovi na večeři s přítelkyní? Myslím, že se každý může – a musí – o cíli své pomoci rozhodnout sám, bez ohledu na momentální patetické mediální hnutí. Bohužel, nikdo nemá tolik peněz, aby jimi zrušil všechnu bídu světa, a nikdo nemá tak velké srdce, aby se mohl nad neštěstím celého světa ustrnout.</p>

Ad Haiti: Země leží na ostrově Hispaniola, druhou půlku má velmi prosperující Dominikánská republika. Obě mají zhruba stejné suroviny a stejné možnosti, tak proč je mezi nimi takový rozdíl? Proč má jedna fungující vládu a slušnou životní úroveň, a proč v druhé nedokázalo udělat pořádek a zajistit „vládu vlády“ ani několik tisíc vojáků UN? Je mezi nimi jeden drobný demografický rozdíl, ale na Západě je neslušné o něm hovořit…</p>

Rabování po přírodních katastrofách je jedna věc, systematické přepadávání lidí z humanitární pomoci i v době „klidu“ je jiná věc. Poptej se lidí z NGO na to, co se na Haiti děje „nomálně“. A – ano, myslím si, že z toho lze vyvodit závěry pro celou zemi.</p>

Dám si tyhle dvě věci dohromady, vezmu peníze, co mohu postrádat (ušetřil jsem je za večeři s Robertem Němcem) a řeknu si: Komu je pošlu? Zachráním život dítěte na Haiti, co bude celý život žít v odpadcích, jíst odpadky, nic jiného nepozná, pracovat nebude a v pětatřiceti zemře, nebo je pošlu chlápkovi do Zairu, co za ně pošle kluka do školy, aby z něj nebyl jen pasáček krav, nebo je pošlu holce do Indie, která se za ně dostane na školu a má naději vystudovat, nebo je pošlu klukovi, co bydlí naproti, co je hodně chytrej, ale nevidí, aby si za ně koupil novou čtečku k počítači…?</p>

A tehdy musím volit. Nenazývej to „spravedlivým“. Nelze dát všem, tak KOMU DÁŠ? Musíš se rozhodnout, buď podle svého rozumu a srdce, nebo podle „hlasu okolí“. A hlas okolí dost často podléhá davovým nešvarům: Kýči, patosu, groupthinku, konformitě, nátlaku…</p>

Tedy díky za každého, kdo se u mého článku zarazil a zauvažoval. Pokud došel k závěru, že nepodléhá konformitě, že to dělá z přesvědčení, že dělá správnou věc, je to naprosto v pořádku. A pokud mu to bude vrtat v hlavě ještě aspoň příští týden, pokud se mu Haiti v únoru nevykouří z hlavy a nevzpomene si až při další katastrofě, splnil můj text účel.

—

Na závěr z trochu jiného soudku, i když na podobné téma. Mám rád jeden citát, zní asi takhle: „Kdyby každý bojovník s celoplanetárními problémy šel, otevřel si pekárnu a prodával lidem housky, prospěl by tím světu mnohem víc!„</p>