(Psáno pro IHNED)

Žijeme v době, kdy jsou na vzestupu profese, kterým snad ještě ani nebyla vymezena ekonomická sféra. Technicky patří do služeb, ale je to taková meta-meta-služba… Pro sebe jsem si udělal takovou poučku: po vizitce poznáte je! Podíváte se, a tam stojí: “Komunikační ninja”. Myslíte, že se plíží v černém oblečení po komunikacích a máchá kolem sebe mečem? Kdepak. “SEO guru”. Hmmm. “Marketingový šaman”. “Ideamaker”.

Před pár lety, když jsem ještě chodil na konference o IT, přišla najednou během velmi krátké doby obrovská móda podobných lidí. Přišli a ve svých technicky a rétoricky perfektních prezentacích motivovali. Když jsem se pak ptal lidí, co na přednášce také byli, jakou novou praktickou dovednost se naučili, říkali: “Hele, nic, ale on mě tak skvěle namotivoval…”

“Motivuj mě!” se pak stalo na čas heslem všech podobných akcí. Žádná IT konference, žádný Barcamp, nic se neobešlo alespoň bez tří motivačních přednášek, často s tituly jako “Odvažte svého kreativního psa” a “Svoboda myšlení” a “Efektivita produktivity”. Mezi těmito přednáškami bloumali vývojáři a podobní techničtí lidé, rozpolcení mezi dvěma pocity. Zaprvé: že právě slyšeli někoho, jak jim prodává teplou vodu a věci, které jsou očividné, a moudra jak z Rádce mladých svišťů. No a zadruhé: že sami nevědí, čím to je, ale najednou mají obrovskou chuť se do něčeho pustit. Že hned teď půjdou a založí firmu na ořezávátka, která bude bio eko (ano, to většinou chodilo ruku v ruce). Že si okamžitě koupí Moleskin a budou kreativním inkoustem dělat náčrtky svých kreativních myšlenek…

Před pár týdny jsem se v jednom pražském coworkingovém centru (to je taková společná kancelář pro lidi na volné noze a malé týmy, které tak nemusí shánět vlastní prostor) zastavil před nástěnkou, která představovala jednotlivé členy, a povšimnul jsem si pěkné série vizitek, kterou vedla slečna s titulem “Kouč pro více radosti”. Za ní “Gestalt koučka” a pak řada těch, co “pomáhají definovat vize” a nabízejí “koučování, práce se symbolikou”… Nechávám stranou to, že podobné prostředí takové profese přitahuje, ale na rovinu říkám, že mě to zarazilo.

První reakce byla, že jsme fakt bohatá společnost, když se uživí všichni tihle kouči, včetně slečny, co vás trénuje, jak máte mít víc radosti za života. No a druhá reakce byla už míň veselá…

Vzpomínám si, jak ve Stopařově průvodci (myslím knihu) byla epizodní postava slečny, která se živila tím, že za peníze říkala úspěšným lidem, že je v pořádku být bohatý. Bohatí mužové si ji najímali, na hodinu, dvě, na celý večer, a ona jim vysvětlovala, že je to zcela v pořádku, že nemusí mít výčitky z toho, že mají peníze, že tak přeci funguje ekonomika… Když jsem to na začátku 90. let četl, připadalo mi to jako další bláznivá humorná Adamsova fikce. Dnes už ne.

Docela dobře to sedí k té informaci, že druhá nejčastější profese v Silicon Valley je psycholog a psychoterapeut. Ono to tak chodí, že ve společnosti lidí, orientovaných na maximální výkon a efektivitu a neustálé překračování hranic možného, je potřeba neustálé vypětí nějak kompenzovat. A penězmi to nelze. K čemu vám je spousta peněz, když si je nedokážete proměnit za radost, pohodu, klid…

A pak najednou dávají “koučky pro více radosti” smysl. Není to až tak úplné prodávání ohřáté vody. Tedy při pohledu zvenčí možná ano, ale představte si, že jste v situaci, kdy potřebujete koupit ohřátou vodu?!

Lidí, kteří mají peníze a postavení a přitom nevědí, co si počít sami se sebou, jak se se sebou vyrovnat, jak se smířit s tím, že jejich práce je naprosto absurdní a nedává smysl, je stále víc. A ne každý může jednoho dne prásknout v korporaci do stolu, sebrat se a otevřít si restauraci, jak o tom vždycky snili. Prostě jen potřebují vědět, co si počít se sebou…

Na to, co to vypovídá o době současné a nadcházející, si jistě laskavý čtenář odpoví sám.