Teď jsem si v kuchyni nad stejky vzpomněl na takovou historku z mládí a studií…

Na gymplu jsme měli zástupkyni ředitele. Historie mi jistě odpustí, že jsem zapomněl její jméno naprosto dokonale a nevzpomenu si ani zaboha. Měl jsem s ní vlastně jen jeden jediný výstup. Stáli jsme na chodbě o přestávce, bavili jsme se a najednou zazvonilo. U nás se do tříd nijak nepospíchalo, takže jsme se spolužákem M. šli pomalým krokem do učebny, dál jsme diskutovali, a najednou se před náma zjevila tahle paní, která, mimo jiné, jako jediná studentům vykala, a pravila: „Jděte do třídy! Zvoní!“

Podíval jsem se na ni, a protože mě dojala zjevnost téhle informace, tak jsem se mile usmál a odpověděl jsem: „Máte pravdu, zvoní!“

Její oči se za skly brýlí zablýskly. Vymrštila proti mně svůj ukazováček a velmi důrazně pravila: „Nedělejte! Ze sebe! Blbečka!!!“

A protože to byla zástupkyně, kovaná soudružka, jak jinak, tak si, logicky, stěžovala třídní. Ta se mě pak ptala, o co šlo, a já jí vysvětlil, že opravdu zvonilo, že jsem se soudružkou zástupkyní souhlasil, a rozhodně se nedá říct, že bych ze sebe dělal blbečka, protože jsem jen potvrdil její pozorování… Třídní se po mně divně koukala, bylo jí jasné, o co šlo, ale nějak to vyřešit musela, tak mě téměř mateřsky napomenula, že příště nemám při zvonění kušnit, ale mazat do třídy a rozhodně nezapřádat hovory takového typu se zástupkyní.

Když pak byl rok 1989 a my udělali stávkový výbor, kde jsem nemohl chybět, jak jinak, tak jsme měli nějaké debaty „studenti vs vedení školy“ v aule. Seděl tam ředitel, který tušil, jak se věci pohnou, ale bylo vidět, že by byl šťastnější na pozici méně exponované. A vedle něj tato paní, která si, a to nekecám, pilně zapisovala, kdo ze studentů mluvil a co říkal…

Nás na nic neměla, ale v sousední třídě učila, jak jinak, ruštinu.

Bylo to nějak v druhém pololetí, když celý gympl šel do kina na švédský pornografický film „Baba dala vojákovi“. Jenže školní rozhlas huhlal, takže se ukázalo, že film nebyl švédský, nýbrž sovětský, nebyl pornografický, ale panoramatický, a nejmenoval se Baba dala vojákovi, ale Balada o vojákovi. Teda ve skutečnosti to nebyla Balada o vojákovi, ale něco jako že scifi po jaderné válce, všude byl sníh, zima, hlavní hrdina ve válenkách šlapal na kole a dynamem si svítil na papír, kam psal „Drahý Voloďo, už zase pracuju,“ nezbedné žactvo se u toho dobře bavilo…

Druhý den ve vedlejší třídě soudružka zástupkyně při hodině ruštiny rozezleně hovořila o špatném chování žactva, a když byla v nejlepším, tak udělala chybu a položila řečnickou otázku: „Vy jste se smáli, ale já, já jsem u toho filmu plakala! Víte proč?“

A než stačila pokračovat, tak se zezadu ozvalo: „Protože to bylo ruský!“

Spolužák pak málem nedokončil ročník.

Vůbec si říkám, že by křivárny učitelů na dětech neměly mít promlčecí dobu.

Update: Jmenovala se Hlaváčková a film „Dopisy mrtvého“. Ale taky to mohl být „Říkají mi Harlekýn“… Čímžto děkuju spolužákům za připomenutí.