(Psáno pro IHNED)
Před mnoha lety jsem se na jedné akci potkal s nestorem českých IT publicistů, novinářů a učitelů, Petrem Koubským. Bavili jsme se o jeho novém nápadu, o různých kurzech, a Petr sondoval, o co by lidé měli zájem. Přemýšlel jsem, co by mě asi tak zajímalo a zaujalo, a zjistil jsem, že na to není úplně snadná odpověď.
Ve svém oboru jsem se máloco naučil na kurzech. Programování, psaní, elektronika – nic z toho jsem se nenaučil tak, že bych někoho poslouchal, jak o tom mluví. Musím si to přečíst a zkusit sám. Možná jsem jen špatný typ na kurzy, nevím… Ostatně mám stejný problém i s učením z videí. Občas mi někdo pošle nějaké výukové video, kde někdo ukazuje, jak došel k tomu či onomu, ale já bohužel nejsem s to to doposlouchat do konce. Nedokážu se dívat, poslouchat a u toho přemýšlet – jakmile se zamyslím, tak mě hlas ruší, a pohyblivý obraz unavuje.
Ověřuju si na svých známých, že v tom nejsem sám. Mnoho lidí mi potvrdilo, že je pro ně video se sdělením neukoukatelné. Totéž platí i třeba pro populární fenomén videozpráv, který se šíří na mediálních webech: místo toho, abyste si článek přečetli, tak vám ho přeříká mluvící hlava. Příznivci téhle metody ji obhajují, že přitom mohou dělat něco jiného, a přesto to slyší, já jsem možná staromódní zapšklý dědek, ale když se chci něco dozvědět, tak u toho nedělám nic jiného. Jediné, kde to nějak snesu, je řízení auta, tam si i tu audioknihu pustím. Ale pardon, sledovat pětiminutové video, které zabírá mluvícího člověka, je pro mne ryzí utrpení.
Stejně tak poslouchat nějakého přednášejícího na konferenci či kurzu. On něco říká, mně se rozběhnou myšlenky k nějakému bodu, ale on mluví o něčem jiném, mluví stále svým tempem, já nemůžu zastavit, nemůžu se zamyslet, jakmile se zamyslím, tak mi něco uteče… Možná to vy máte jinak.
Povídačky o mladé generaci, která je odkojená klipovou kulturou a nedokáže věnovat pozornost ničemu, co je delší než tři minuty, jsem považoval za nesmyslné už v době, kdy za “mladou generaci” považovali mne. Já jsem pozornost udržel, ale vadilo mi udržovat pozornost na více kanálech naráz, tedy dívat se i poslouchat, což je přesně případ videí (nebo takzvané “frontální výuky”). Přesto v okolí vidím, že je velké množství lidí, kterým tento způsob vyhovuje, a dokážou sledovat (opravdu!) třeba dvacetiminutové záznamy z různých TEDx a podobných akcí, kde někdo stojí na pódiu a mluví. Pro mne to je ryzí utrpení, i kdyby každé jeho slovo byla perla ducha.
Ale zpátky k Petrově dotazu. Přemýšlel jsem, co bych se chtěl naučit, a u čeho by mi zároveň dávalo smysl učit se to na kurzu. A nakonec jsem přišel na jednu věc, kterou mi škola nedala, a nejsem jediný. Totiž “umět prezentovat”. Ne udělat PPT podle příručky “333 triků, jak na poutavou prezentaci v PowerPointu”, to ne. Ale jak si stoupnout před lidi a mluvit. Co dělat s tělem, co s rukama, jak dýchat, jak intonovat, jak pracovat s tempem. Nacvičit si to.
“Zvláštní,” řekl mi Petr Koubský. “Hodně lidí mluvilo právě o tomhle, že to je něco, co by jim dávalo smysl.” A byli to lidé z nejrůznějších oborů, od novinářů po akademiky. Ona je to totiž znalost, která se jednou za čas hodí každému. Každý z nás musí někdy promluvit k alespoň třem lidem. I kdyby to mělo být na rodinné oslavě a vy byste měli být v roli toho, kdo vypráví historku z dovolené. Měli byste umět zaujmout a neotrávit. A přesně tohle mě škola nenaučila. Stoupnout si před tabuli a něco říkat byla spíš tortura: “Tak, přednes referát…” Tak jsem to odříkal z papíru, dívaje se kamsi nad fíkus na skříni za zadními lavicemi, a “sednout” znamenalo úlevu. Ale prý se to lepší. Prý jsou školy, kde vás na vystupování připraví (pokud si tedy zapíšete kurz).
A protože vesmír miluje ironii, tak jsem od té doby stál před publikem mnohokrát. Učím se, učím, když je to možné, tak sleduju sám sebe z videozáznamů, ačkoli u toho trpím, a přemýšlím, kde se můžu zlepšit a o co se mohu opřít. Ale ten kurz bych si někdy opravdu rád zkusil.