(Část textu o mediálních kýčích, Aničkách a zemětřesení, co jsem nakonec vypustil, protože to nebylo tak úplně k věci, ale je to docela kompaktní, tak to dám sem.)

Některé lidi (spíš „lidičky“) zahřeje tenhle druh nekonfliktního žertování („člověčenství“) u srdíčka. Mně spíš zvedá kyblíček, hlavně v té laskavější variantě. Tam totiž vede hranice mezi humorem a kýčovitým dojmůstkařením, která je setsakra tenká a zpropadeně individuální. Průšvihem téhle kategorie je, že se do ní vejdou nejen opravdové vypointované humorné kousky s minimem sentimentu (těch je pomálu), ale především spousta banalit a kýče, z něhož čiší křečovitá snaha pobavit, ale hlavně aby se to nikoho nedotklo. Takže kritiku ano, soudruzi, ale konstruktivní, a hlavně nikoho nenasrat!

Rozesmát čtenáře je problém, hlavně pokud autor chce, aby se čtenáři smáli s ním, nikoli jemu. Jakmile je snahy bavit málo, humor se nedostaví, když je jí moc, tak z dílka trčí a místo laškovného pomrkávání drží čtenáře za klopy a křičí na něj: „SMĚJ SE! ŘACHANDA!“ Naproti tomu dojmout je banálně jednoduché. Hluboký lidský příběh, takzvané háelpéčko, slzodoj a ždímačku na emoce, zvládne i textařský rutinér: ona šla ten večer dřív, on, její první láska, jí říkal, že za ní přijede na motorce, už nikdy nepřijel (fňuk), ona zjistila že „nosí pod srdcem jeho dítě“ (asi proto, že „pod pajšlem“ se nehodí do dojímacího textu), našla si hodného kluka, co si ji vzal, ale ten kudrnatý hošík, co se jí narodil, jí bude věčně připomínat její první lásku s motorkou (vzlyk!)</p>

Cimrmanovo Přenošené dítě bledne závistí nad takovou tragédií, co se provozuje jedna do týdne na stránkách dívčích časopisů.

Rozumějme si: dojmout je snadné, ale dojmout vkusně je velmi, velmi těžké a chce to výborného spisovatele. Život ale není výborný spisovatel. Je průměrný, a možná ani to ne. Událost tak jak se děje je fádní, nudná a nezajímavá a jediné, co je na ní interesantní, je to že se děje nám; až zásah zkušeného autora z ní vybrousí klenot, u kterého si říkáme: „To by nikdo nevymyslel, to se muselo stát!“</p>

Jak je život špatný spisovatel, tak i dojímací příběhy píše chabé a nevkusné. Jo, když se dějou nám, tak jsme dojmutí setsakra, ale zkusili jste někdy poslouchat něčí vyprávění o tom, jak mu zemřela teta, kterou měl moc rád? Když je to blízký kamarád, tak vás to možná i rozesmutní. Když je to soused, vyjádříte formálně účast. Ale co když to napíše někdo, koho znáte „zběžně z Twitteru“ na Twitteru?</p>

Pokud si chcete nalhávat, že jste soucitní lidé, tak kliknete na „Vstoupit do skupiny Virtuální kytička za Novákovic tetičku„.

(Zbytek vyjde, možná, na Lupě…) 🙂