Když jsem vyrůstal v období reálného socialismu, znal jsem letní byt jen ze starých knížek. Jo, chaty a chalupy, tam jezdil kdekdo, ale to nebyl letní byt. Chaty a chalupy byly víkendový a dovolenkový galeje, kde se lidi, co se ve všední den rejpali ve své zahrádce doma, mohli rejpat v zahrádce někde jinde.
Letní byt jsem si představoval vždycky nějak jinak. Že se pán prostě sebere a na kus roku odjede jinam – ale není to dovolená, ale normálně tam pracuje.
No, těžko by se mohl sebrat soustružník nebo úředník, učitel, autoopravář nebo krmička. Ne snad že by na to neměli, ale jsou přeci jen vázáni pracovně na určité místo. Proto jsem čítal jen o letních bytech malířů a spisovatelů, navíc „kdysi“… Za socialismu bylo víc traktoristů a svářečů než malířů a spisovatelů s letními byty.
Když jsem si tuhle před rokem uvědomil, že vlastně z hlediska práce jsem na tom stejně jako, řekněme, kolega Čapek, co se klidně sebral a odjel do Paříže a tam ho napadlo, že by mohl požádat Olgu o námět na nějakou levnou protiválečnou agitku, řekl jsem si: proč bych nemohl udělat totéž? Tedy ne jet na dovolenou, ale prostě se sebrat, vzít kancelář a sednout si s ní místo v Budějcích třeba někde na nábřeží Seiny!
A jak jsem (si) řekl, tak udělám.
Letenky stály 3000 i s poplatkem. Ubytování v Latinské čtvrti hned vedle Pantheonu za hubičku. V čem je tedy problém? Ráno vstanu, posnídám v palačinkárně, v kavárně vyřídím pracovní záležitosti s notebookem, poobědvám, odpoledne se podívám někam do muzejí a večer se projdu podél Seiny, vínka popiju… Tedy běžný pracovní den, jen v jiném městě. Zkrátka letní byt.
Užiju si to. Člověk nikdy neví, kdy zase přijdou do módy dojičky, traktoristi a chalupy na venkově.
Třeba mě napadne protiválečné drama Otec.
Jo vlastně, jeden problém by tu byl: Nebudu moct přijet na poradu!