Nechcete poslouchat moje názory? No, vida, jaký jste to demokrat!

Souvislost vlády lidu s tím, že by každý měl být povinen vyslechnout si názor libovolného jiného občana jen z toho titulu, že jemu se nějaký udělal, je dodneška výzkumníkům nejasná.

Ale nešť!

Bývaly časy, kdy diskutéři pod články měli upřímnou starost o autora a jeho sociální život. Jejich nesouhlasné komentáře se hemžily dobrými radami a varováním, co se všechno autorovi stane, když neuposlechne (většinou zůstane sám, obklopený přikyvujícími figurkami, nenáviděn celým světem, chudý, zapšklý, nevzdělaný…)

Jedna paní mi vysvětlovala, že „takhle si přeci přátele nenadělám, když neposlouchám, co mi lidé říkají“. Nebo že budu ochuzen, když si neposlechnu názor každého vořežpruta. Hm. Věřím, že jsou lidé vnitřně tak chudí, že je obohatí i názor kolemjdoucího pučmidráta, ale já k nim nepatřím. Vyslechnu si to, OK, ale nemusím to poslouchat stále dokola.

Že se mnou někdo nesouhlasí, to je normální. Nic, kvůli čemu by se on nebo já měl věšet. Pokud svůj nesouhlas dokáže rozumně naformulovat, má bod, a pokud mě to téma zajímá, mohu s ním polemizovat. S tím není problém. Problém mám s lidmi, kteří tohle nechápou. S lidmi, kteří si vynucují pozornost v mém prostoru. Kteří se umanutě vrací a opakují stále dokola totéž. Kteří nerespektují, že se o něčem nechci dohadovat, a že ani nemusím dávat svůj důvod, proč se nechci dohadovat, k veřejné kontrole a zvážení. Nebo s lidmi, kteří nemají argument, jen názor a k němu spoustu hoven, debilů a idiotů. Tyhle lidi fakt ve svém okolí nechci a nepotřebuju, nechť obohacují někde jinde někoho jiného.

No a když jim dělám pápá, tak to občas nevydrží a dodají něco rad do života. „No, to jste mi panečku pěkný demokrat, když ani neunesete cizí názor. Jen tak dál…“ (zemřete osamělý, obklopený přikyvovači, blablabla…)

Občas jsou moje články na Neviditelném psovi. Nečtu tam diskusi. Stejně tak ani na jiných místech, kde se objevují. Možná přijdu o cennou zpětnou vazbu, ale skoro patnáct let zkušeností mě naučilo, že spíš ne. Že cenná a hodnotná zpětná vazba se v diskusích u velkých deníků objevuje asi tak často, jako výhra ve sportce. Většinou to je jen ryzí frustrace, míchaná s nekonečným seriálem „á, známý místní kretén…“, v němž si jednotlivé diskusní identity dlouhá léta nactiutrhují, a je jim jedno, u jakého článku se to odehrává.

Vedení internetových deníků si tohle panoptikum nadále udržuje, ačkoli je to stojí čas, peníze a dobrou pověst (pokud jim ještě nějaká zbývá).

No zkrátka – nečtu. Nic zajímavého tam není, a pokud tam někdo něco zajímavého napíše, tak je naivní, protože právě hodil zajímavý příspěvek do žumpy. To ať mi to radši napíše mailem, že… Ale pak se mě někdo zeptá: Fakt to nečteš? Já si myslím, že to stejně někdy potajmu čteš…

Tak – fakt ne. Když jsem psal pro Digiweb, tak jsem si v prohlížeči zablokoval tamní komentáře, abych je neviděl, a aby případné nakukování bylo obtížné. No a postupem času jsem se naučil dělat to všude. A ani nenakukovat. Protože je mi fakt jedno, co si o mně diskutéři povídají.

Teda ne jedno… Jedno by mi to bylo, kdyby se mě to nějak týkalo. Je mi to šumák.

Ale vlastně ani šumák ne, protože ten občas ocením. Diskuse anonymních nezajímavých lidí ani občas…

Nakonec jsem si vzpomněl na slovo, které vyjadřuje poměrně přesně můj vztah k diskutérům a jejich výplodům: Jsou mi lokr!

Neznáte to slovo? Nikdy jste ho neslyšeli? No, tak zhruba takový je můj vztah. Jestli chcete vědět, kde jsem ho našel, tak v Červeném trpaslíku ho použil překladatel v díle Fotostroj času, kdy Lister říká svému mladšímu já: „Chci ti dopomoct k úspěchu.“ A mladší já mu odpovídá: „Úspěch je mi lokr!“

Komentáře neznámých diskutujících k mým článkům jsou mi lokr.

(Úvodní obrázek je z Wikimedia a slovo „lokr“ je z horolezeckého slangu, je to volný kus kamene, částečně spojený se skálou, který hrozí utržením, což mi prozradil Roman Raška, dík)