(Tento článek jste už četli, pokud jste mými patrony na Patreonu.)

Já nevím, co si pamatujete vy z 90. let. Muziku, kluby, párty, nebývalou svobodu, kdy se “mohlo všechno”, víru, že už bude jen líp, divné politické debaty v televizi, první cesty “na Západ”…? Jo, jasně, tohle všechno. Někdo si pamatuje zcela přesně, jak Klaus rozkradl republiku a jak se rozprodalo “české bohatství” a rozdělila federace a objevili se oficiální nezaměstnaní. To všechno je pravda, ale já si vzpomínám na jeden velmi specifický rys.

Tuhle jsme koukali na Legendy kriminalistiky. Na rozdíl od jiných dokumentů, které se zabývaly staršími případy, byly Legendy převážně o případech z 90. let. Stodolovi, Roubal, Biederman (“Kolínský gang”), Kopáč, Kuna, Černý (“Orličtí vrazi”) atd. Při sledování některých dílů na mne dýchla ta doba, a hlavně jeden její aspekt.

S pádem komunistů k nám vtrhly osmdesátá léta jak z pašovaných videokazet. Všichni ti Rambové, Arnoldové a jiní svalnatí borci s trvalou nebo mulletem byli najednou nejen za hvězdy, ale i dosažitelní. Však stačí mít pořádné svaly z posilky, protože kdo má největší svaly, je největší borec a může všechno.

Tady totiž s koncem režimu a v nastalém uvolnění měli někteří dojem, že můžou všecko. Hlavně takoví ti, co neměli skrupule a jejich morální a etický kodex končil u reálsocialistického “co je doma, to se počítá”. Jak mi říkal jeden z nich: “Když něco chci, tak si to vezmu, to je svoboda, a ty to buď pochopíš, nebo chcípneš!”

Podobné představy o svobodě křísly o ranaře z řad bývalých veksláků, a zkřížením těhle dvou kultur vznikl fenomén, který na mne v devadesátých letech zapůsobil nejsilněji.

Kokůtci z posiloven, jejichž jediným světem byla posilka, rychlý auta, rychlý prachy, lehký holky. Veksláci a rychlozbohatlíci, kteří dávali na odiv své bohatství a kteří se chovali jako praví parvenu: jako by jim celý svět patřil! Morálka? Ohledy? Společnost? Cha, já mám prachy a koupím si vás všechny…

Koupím si vás všechny! 

Králové. Chodili v těch profláklých fialových sakách a bílých ponožkách, popřípadě v teplákových soupravách, a uzavírali kšefty s rychle vznikající vrstvou lokálních minibossů. Připadali si jako šéfové světa. Pořád stejné typy, a la “majitel stavební firmy”, “majitel autosalónu a sítě autobazarů”, “chlápek, u kterého nikdo neví, z čeho žije, ale chovají se k němu uctivě”. K tomu kultura “goril” (rozuměj osobní ochranky) a dojem, že jsou nesmrtelní, všemocní a co jim nepatří, to si koupí, vezmou, nebo zničí.

A aby ten začátek stál za to, tak se do toho všeho zamíchali amnesťáci. Že nevíte, kdo to byl? No, na začátku 90. let se tohle slovo stalo zcela běžnou součástí jazyka a matky nabádaly své syny: “Nech se ostříhat, vypadáš jak amnesťák!” Jo, Havlova amnestie z roku 1990, která rozhodně nebyla jediným faktorem nárustu kriminality, ale přispěla k němu nemalou měrou, spolu s totálním rozkladem Policie.

Jestli si tedy na něco z devadesátek pamatuju fakt výrazně, byla to situace, kdy se lidi, co na to neměli ani osobnostně, ani intelektuálně, cítili jako elita. Lidi, na které bych nenachcal, ani kdybych je viděl hořet! A kdekdo jim lezl do prdele, protože oni měli prachy a dávali najevo, že “kdo má prachy, má moc”.

Má. Jenže udržet si peníze chce i trošku vyšší intelekt, než má bezskrupulózní vekslák, obklopený bezmozkama z posilovny, co vyznávají jediné právo: Právo silnějšího.

Pak začali vymírat. Někteří doslova – o ty se postarali třeba už výše zmínění orličtí vrazi (kteří se poznali – jak jinak – v posilovně), nebo Biedermanova parta totálních packalů (co se poznala v posilovně). Zbytek odešel obrazně. S koncem devadesátých let začali zlehka mizet, pak zastřelili Mrázka, a od té doby jako by tenhle typ “podnikatele” nebyl. Přežívají dodneška v menších městech, spíš na okraji republiky, a kdykoli takového potkám, tak je mi spíš k smíchu, i s jeho zupáckým a naivním přesvědčením, že je král a že může všechno…

Většinou to bývá král podnikatelů na Šluknovsku nebo nějaký takový typ. Poslední ryzí příklad byl Ivan Jonák. Na něm byl ten rozdíl krásně vidět. Když před pár lety vylezl z basy, tak zůstal sakumprásk zamrzlý v devadesátých letech a myslel si, že je stále někdo, že pořád funguje svět takový, jaký byl, když nastupoval do basy. Že se po Praze prohání jeho kámoši v černých limuzínách, natřásá se před ním šampaňské a děvky tečou proudem (nebo obráceně). A ono ne. On už nebyl “někdo”, nebyl král, byl jen směšná figurka z minulosti. “Elita z devadesátek” skončila v prachu.

Bohužel po nich zůstal pejorativní nádech slova “podnikatel” – takový jako že šmelinář a šíbr.

Každopádně pro mne tyhle typy zůstávají nejintenzivnější vzpomínkou na dobu mého mládí. Vzpomínám na ni jako na dobu, kdy se dočasně otočil svět a malí, blbí a osobnostně nevyzrálí si pár let připadali, že díky rychle získaným penězům jim patří když ne svět, tak aspoň jejich okresní město!