Občas přijde zoufalství z nečekané strany…

Když</a> jsem dělal Zdroják, musel jsem z titulu své práce číst spoustu zahraničních webů, sledovat novinky, hledat trendy a psát o technologiích, co se jeví jako zajímavé. Třeba HTML5 nebo Node.js. To, že velmi často komentátoři zcela jasnozřivě odhalili, že jde o přehypovaný nesmysl, po kterém za půl roku nikdo ani nevzdechne (postupně např. jQuery, CoffeeScript, ostatně i HTML5 a Node), to už patří ke koloritu podobných diskusí. Ale to není ten problém, co by mě pálil.

Během těch dvou a půl let jsem napsal desítky článků o lecčems z oboru, a články na Zdrojáku stále visí. Což je v pořádku, informace v nich jsou pořád užitečné. Ale stala se s těmi články jiná věc.

Odbočím: Alarich ve své knize vypráví o profesorovi medicíny (snad Thomayer to byl), který zkoušel studenta. Student mu o interně vykládal prapodivné věci, až ho velký R. E. Jamot u nějaké odpovědi zastavil a říkal: „Počkejte, kde jste na tohle přišel?“ – „No, četl jsem to v jedné knize!“ trval si na svém student. „V jaké?“ – „V takové velké…. s modrým přebalem…“ – „Tak tu jsem napsal já,“ odtušil Thomayer, „a v ní nic takového není! Chlape! Vy nejen že mi tu říkáte bludy, vy tvrdíte, že je říkám já! A že je dokonce i šířím tiskem! Ven!“

Ze Zdrojáku jsem už nějakou dobu pryč, takže si mě lidé už nespojují tak bezprostředně s těmi články. V poslední době se mi párkrát stalo, že jsem vedl s různými lidmi debatu na odborné téma, a dotyčný mi tvrdil nějaké podivnosti. „No počkej, to tak není…“ – „Je, v tom článku, co jsem četl, to tak psali!“ – „V jakém článku?“ – „No, v tomhle…“ A ťuk ťuk ťuk, klik – na monitoru nabíhá Zdroják.cz, po pár větách mi je text povědomý… „Aha,“ povídám. „V tom článku ale nic takového není!“ – „Je to tam, počkej, najdu ti to tam!“ Následuje hledání, zjištění, že to tam opravdu není, že ta formulace zní jinak, že se dotyčnému spojily třeba dvě informace dohromady… Nejen že tvrdíte, že to říkám, ale i že to šířím tiskem!

Nevěřili byste, jak zvláštní pocit to je, když někdo v diskusi požívá jako protiargument váš vlastní článek, takže víte, že ho špatně pochopil. Přemýšlíte, jestli jste to tehdy blbě formulovali, s odstupem přemýšlíte, jak se mohlo stát, že to dotyčný nepochopil, přehlédl, spletl… a pak zjistíte, že to tak prostě je, a že se to stává všem. Všichni čas od času nepochopíme, spleteme, přehlédneme… (Jen komentátoři na Zdrojáku ne, ti se nikdy nepřeklepli, neupsali, nespletli…) Ale přesto, je to zvláštní pocit, když někdo argumentuje v diskusi vaším článkem coby tím „autoritativním zdrojem“.

A možná jsem divný, ale je mi to nepříjemné. Nic s tím nenadělám, je to tak, je dobře, že lidem ty články slouží, takže vlastně OK, ale aspoň jsem si postěžoval.