Cože? To téma? Nojo, myslím to zcela vážně! Pokud máte na tohle slovní spojení jasný názor, tak vás pravděpodobně následující text nasere.
Za komunistů se špatně nežilo
v létě bylo vedro v zimě sněžilo
zjara ledy tály byly povodně
to jste milé děti přišly o hodně
Za komunistů se vůbec, milé děti, děly věci. Například centrálně plánované hospodářství.
Centrálně plánované hospodářství vypadalo tak, že byl úřad, a tam seděli a počítali: V republice máme tolik a tolik lidí. V průměru sní každý tolik a tolik vajec za rok (slovníkem té doby „kolik vajec připadá na hlavu“). Vynásobíme to a zjistíme, kolik vajec je potřeba příští rok vyrobit. Počty vyrobených vajec se podělily koeficientem snášenlivosti, tedy kolik taková jedna slepice snese vajec ročně, a tím se došlo k počtu slepic, které je nutné mít. Samozřejmě, bylo to celé mnohem složitější, protože vzorečky pracovaly i se změnou počtu obyvatelstva, počítaly se rezervy na slepičí mor, odčítala se pravděpodobnost narození kohouta, zkrátka nebylo to tak úplně triviální, no a na konci vyšlo číslo, plán, a ten se musel dodržet, a pokud byl dodržen, tak národ měl přesně tolik vajec, kolik potřeboval, takže netrpěl ani nedostatkem, ani se neplýtvalo._
_
Bylo to výborně vymyšlený a výborně to zní, ale nefunguje to. Těch faktorů je totiž příliš, a dost často něco nevyjde. Třeba se nesplní plán – například zemědělství mělo pět hlavních záporných faktorů, které způsobovaly, že plán nevyšel (totiž: jaro, léto, podzim, zima a imperialismus). Anebo lidi najednou kupujou vajec víc, protože Rajko Doleček v televizi říkal, že jsou zdravá. Nebo jich kupujou míň. Nebo cokoli. A pak vejce nejsou. Nebo žárovky. Hygienické potřeby. („Víte, proč není toaletní papír? Protože se plánuje na hlavu, ale ve skutečnosti je na prdel!“)
Ačkoli se tedy centrálně plánovalo, a metoda byla přísně vědecká, tak to fungovalo plusmínus autobus a šeptanda „kupte toato, nebude…“ fungovala a byla na denním pořádku. V takovém malém městečku někdo řekl „kupujte prací prášek, prej nebude“, a nikdo neuvažoval nad tím, jestli to tak je nebo není – sednul do škodovky, vyrazil pro prací prášek a koupil ho, co mohl. Když to takhle udělalo víc lidí, co se nestalo? No jasně, nebyl prací prášek! Což tu původní fámu posílilo, lidi začali jezdit kupovat do okolních měst, a do čtrnácti dnů opravdu nebyl prací prášek k sehnání, ředitel Rakony (dnes Procter & Gamble) v Aktualitách vyprávěl, že došlo ke zjištění rezerv v dodavatelsko-odběratelských vztazích, a národ seděl na Azuru a utvrzoval se v přesvědčení, že dobře udělal, že nakoupil, protože ten prací prášek teď fakt není. A příště zas nebude něco jiného.
Teď bych chtěl říct jednu velmi důležitou věc: Možná vám to připadá na hlavu padlé, ale když v tom lidé čtyřicet let žijí, tak věří tomu, že to jinak nemůže fungovat a že to je normální.
Plánovalo se všechno, a všechno se taky direktivně určovalo. Proto jídlo stálo všude stejně, benzín taky, v restauraci byly jasně dané ceny, a když jste koupili desítku za 2.50 v restauraci třetí cenové, tak všude. Totéž platilo o práci – takové a takové místo, je vám tolik a tolik let, máte rodinu, šup kouknout do tabulek, všechno tam bylo, a bylo jasné, kolik dostanete.
Sentimentální hekání spoluobčanů je snadno pochopitelné: Díky systému základních škol si i ten největší blbec dokázal vzít tužku, papír a spočítat si: Je mi 18, budu dělat traktoristu, dostanu 1200 Kč plat. Rohlík stojí 0.40, pivo 2.50, auto 60.000. Vezmu si Máňu, ta bude mít 800 Kč. Každé dva roky dostaneme +50 Kč, budeme mít dvě děti, do důchodu půjdeme v 60, Máňa v 56 – lidi si mohli naplánovat naprosto celý život, protože věděli, kolik si vydělají, kolik co bude stát, jak dlouho budou pracovat. Jistota. Falešná sice a potěmkinovská, ale jistota.
Sorry za ten úvod, byl nezbytný. A teď šup do porevolučního kvasu.
V roce 1990 se vedly diskuse o nové podobě ekonomiky. Na jedné straně byli zastánci třetích cest (a já je nebudu jmenovat, pamětníci vědí, o koho šlo, nepamětníci stejně neuvěří), na druhé straně zastánci standardních kapitalistických modelů a trhu. Vedly se nekonečné debaty v televizi o tom, jak to vlastně celé bude fungovat. Dodneška se z těch debat zachovaly výroky, co si žijí vlastním životem, nejčastěji jako pejorativní výkřiky a alegorie pro „rozkrádání“.
Ale vážně – představte si takovou debatu. U televizí sedí národ, který 40 let, a možná i víc, žije ve světě, kde každý aspekt je naplánovaný, kde vše, co je v obchodě na pultu, je tam proto, že to někdo spočítal a direktivně rozhodl, a kde „smluvní cena“ byla nazývána „šmelinou“ a trestána. V televizi sedí tehdejší politici, kteří žili v tomtéž, a debatují o trhu.
„Není možné všechny provozovny, všechny ty pekárny a řeznictví a Drutěvy a květinářství, zprivatizovat,“ povídá jeden diskutující. „Vždyť bez regulace z toho ti, co to zprivatizují, udělají butiky!“
(Butik, to byl tehdy symbol zhýralosti, rychlého zbohatnutí, předraženého zboží…)
„Ale když ze všeho udělají butiky, tak jejich majitelé zkrachují, protože nebudou mít zákazníky,“ oponoval druhý.
(Krach, to bylo tehdy něco nepředstavitelného. Čtyřicet let obchody nekrachovaly!)
„Nojo, ale pak tam třeba nebude jediná zelenina a ze všeho budou sex-shopy!“
„Jestli chceš, aby ti nezavřeli zeleninu v ulici, tak musíš žrát víc mrkve!“ prohlásil dokonce jeden z ekonomů, proslulý svou prořízlou pusou.
„Ne, někdo musí určit, že třeba na 1000 lidí je potřeba jeden obchod se zeleninou, a ten musí být zachovaný…“
„Ale to není potřeba. Když bude v tom místě poptávka po zelenině, tak tam někdo ten krámek otevře, protože se mu to vyplatí! A když tam poptávka nebude, tak se mu to nevyplatí a zkrachuje!“
(Poptávka, to bylo taky divné slovo. Čtyřicet let se fungovalo na principu plánované spotřeby a poptávka, hlavně zvýšená, znamenala narušení plánu.)
„Ale jak chcete cokoli vyrobit, jak chcete cokoli provozovat, když to nenaplánujete? A jak chcete plánovat, když nevíte, kolik toho lidi koupí a za jakou cenu?“ ptal se jeden známý politik.
„To se pozná jen z toho, jestli to budou lidi kupovat. Když ne, je to drahé nebo špatné. A kolik toho vyrobit? No tolik, aby se to prodalo, ne moc, ani ne málo!“
„Ale to je CHAOS! To všichni budou vyrábět jen to nejdražší a základní věci neustále v obchodech budou chybět!“
„Nebudou – pokud bude po něčem poptávka, znamená to, že se někomu vyplatí to nabídnout!“
Nepředstavitelné, že? Dneska… Tehdy to byly zcela vážně myšlené debaty! Ti lidé, jakkoli velmi chytří a vzdělaní, si zkrátka nedovedli představit, jak vůbec bude společnost fungovat, když někdo neurčí, kolik bude čeho potřeba, a nezadá to někomu k vyrobení. Tenhle mentální blok seděl v hlavách kdekomu, od prostých lidiček po univerzitní profesory.
A furt dokola: Smluvní cena? Vždyť to je nemožné, to bude všechno předražené! Je potřeba dát nějaké limity! Nabídka a poptávka? Podle toho se přeci nedá řídit, musí být nějaký centrální koordinátor! Kdo zařídí, aby ceny byly únosné? Kdo zařídí, že zboží bude tam, kde ho lidi chtějí? Kdo, když ne nějaká centrální řídicí autorita?
A na tohle, milé děti, zazněla ta legendární odpověď o „neviditelné ruce trhu“. Ano, je to tak. „Neviditelná ruka trhu“ znamenala tehdy, když byla vyřčena, právě principy smluvní ceny a regulaci trhu nabídkou a poptávkou.
Jak si ji lid překroutil, to, že se stala sarkastickým označením pro transformační bídu a šmelinu, že to je dneska nadávka, že se používá jako symbol pro zlodějinu, to je věc druhá. Já jen chtěl připomenout, co to vlastně původně znamenalo, a že to s ní bylo podobně jako s těmi opasky a špinavými penězi.
PS zcela programátorské: vzpomněl jsem si na to při sledování diskusí o decentralizovaných verzovacích systémech před lety na Zdrojáku. Pro některé je myšlenka verzování „bez centrální autority“ nepřijatelná a jsou přesvědčeni, že to nemůže fungovat a musí se to zhroutit v chaosu. „To se můžou pak mezi sebou ty vývojáři domlouvat jak chtějí…!“ Odpověď o neviditelné ruce trhu jsem spolknul. Strach z chaosu je v lidech hluboko zakořeněný a nepřekonáte ho jedovatými poznámkami.