Navázal bych na výborný rozhovor s Milanem Krumlem, na pomoc si vezmu i rozhovor s Vladimírem Piskáčkem a jednu ze svých starších prezentací na téma „Jak vydělat ve světě open source“.

Disclaimer: Pracuji ve vydavatelství Economia a v následujícím textu se nevyjadřuju ke svému zaměstnavateli, ani mezi řádky, ale k českým médiím obecně.

Milan Kruml velmi přesně pojmenovává situaci posledních let v českých médiích. Zmiňuje v první řadě změny složení redakcí, ze kterých jsou propouštěny „hvězdy“ (staří zkušení novináři), aby byly vzápětí nahrazeny nějakými generátory textu o čemkoli, model „20 za 20“ (tady je ta spojka „aby“ snad i na místě). Jenže, jak správně podotýká Kruml, redakce potřebuje vyvážený mix starých matadorů, s kontakty a zkušenostmi, a mladých nadějí, které přinášejí energii. A k tomu zkušené editory (protože editor je ten, kdo dělá novinám tvář) a kvalitní rešerši, která ověří tvrzení v článcích a je schopná dodat podpůrné materiály. Kruml vidí současné změny jako změny z bezradnosti.

Čeští novináři rádi hovoří o velkých konzervativních vzorech a o západní žurnalistice, ale mnozí pracují v realitě, která připomíná spíš montovnu. „Výrobní“ část je poddimenzovaná, poskládaná tak, aby byla především laciná, protože k mnohým novinám přistupuje vedení jako k „držáku na reklamu“, a je jim jedno, jestli na straně 3 mají celostránkovou analýzu politických dopadů voleb v Německu, nebo deset agenturních zpráv, jen vědí, že deset agenturních zpráv a jeden plnič je vyjde levněji, což vydávají za „efektivitu práce“. Ale lidi, totiž čtenáři, nejsou blbí, a od takových novin se, logicky, odvracejí. Čímž klesají prodeje, klikance, klesají příjmy, a management hledá ekonomicky únosnou cestu: Propustí zkušené drahé redaktory, najme „20za20“, sníží editorské stavy („vždyť nepíšou!“), zruší rešerše a podporu vůbec, a jedeme dál – viz opět Krumlova slova. Vždyť 3000 znaků je stejných 3000 znaků, ať je napíše starý profík, nebo mladý elév, že?

Jasně že si novináři za úpadek respektu ke své profesi mohou částečně sami, protože píšou neověřené, tendenční nebo prostě jen špatné zprávy. Noviny proti tomu měly vždycky bezpečnostní pojistky právě v podobě editorů a podpory, kteří dokázali text zastavit, vyhodit, přepracovat, opravit, vyfutrovat argumentací… Tyhle pojistky pomalu odcházejí, což není ale až tak úplně vina píšících novinářů. To jen na okraj.

Milan Kruml se docela ostře pouští do „příloh o hubení slimáků“. Vím, o čem hovoří, ale obávám se, že v české realitě jsou právě tyhle přílohy tím, co daný titul z velké části živí. Mnoho podobných příloh, alespoň co vím, není dělána z přetlaku materiálu na dané téma ani z vnitřní touhy novinářů o něčem takovém psát, ale proto, aby mohl vydavatel pokrýt další reklamní segment. Proto vznikají přílohy „o autech“, „o bydlení“, „o zahradničení“, protože tyhle „reklamní segmenty“ by normálně noviny neměly šanci oslovit – tedy ani získat reklamu (čti: peníze). Tady naráží logický požadavek „dělejte to, co umíte nejlíp“ na českou realitu: „Kdo to zaplatí?“

Obzvlášť když se pohybujete na internetu, kde není ve zvyku za informace platit.

A tady se vrátím k rozhovoru s Vladimírem Piskáčkem a jeho tvrzení, že „informace je zboží, na kterém lze vydělávat“. Tomuhle bych rád ostře oponoval: informace je leda tak z Boží vůle král! Dnes je totiž svojí schopností monetizace někde na úrovni dešťové vody. Prostě – většina informací sama o sobě je ve velké většině ne snad bezcenná, ale taková, že za ně nebudete platit, protože jich je dost. Třeba taková předpověď počasí: máte ji na tolika místech bezplatně k dispozici, že je nemožné ji chtít prodávat. Nebo programy kin. Informace o tom, že Zeman zase někoho urazil. Informace o tom, kdo vyhrál volby. Všechno tohle poletuje prostorem, takže nikdo nemá problém takovou informaci získat. Jak na tom chcete vydělávat?

Ve své přednášce jsem použil paralelu s Poděbradkou. Kdo jste z okolí, tak víte, že Poděbradka teče zcela volně na několika místech, a můžete si přijet s nádobou, nabrat si co hrdlo ráčí, a máte ji. Jakou má tedy logiku postavit továrnu a prodávat ji v lahvích, když teče volně v přírodě? Proč by si ji někdo kupoval v láhvi, když si může v Poděbradech natočit?

Přesto si ji lidé kupují, a i když radikální bojovníci proti vodě v PET lahvích budou mít teď milion řečí proti, tak podle mého k tomu existuje několik důvodů. Voda v lahvi má nějaké kontrolované složení, je zabalena v praktickém balení a je k dispozici v Čáslavi stejně jako v Berouně. To, proč jsou lidi ochotni kupovat Poděbradku v lahvích, je dáno přidanou hodnotou. Voda v láhvi má pro člověka určité výhody (je vhodná k přepravě a má ji blízko), které převáží to, že je k dispozici někde zdarma (sednout do auta a jet do Poděbrad stojí víc).

Analogii vidíte. Informace nemají žádnou velkou prodejní hodnotu v surovém stavu. Člověk za ně nezaplatí, naopak by leckdy zaplatil spíš za to, aby jimi nebyl obtěžován. To, za co zaplatí, je právě ona přidaná hodnota. Tedy:

  • že má informaci tam, kde ji chce
  • že má informaci v přijatelné podobě
  • že tu informaci někdo zkontroloval a ověřil
  • že mu ty informace někdo nabídne v souvislostech, které on sám nemá čas hlídat
  • že z různých informací někdo složí informaci novou, která je pro něj důležitá
  • že z velkého množství dat („kontroly ČOI“) někdo vybere pro něj užitečnou informaci („zkažené maso prodávají v té večerce u vás na rohu“)

Na tomhle (v podstatě na informačním servisu) se dá vydělávat, a tohle je možné zpoplatnit. Vize o tom, jak „zpoplatníme informace“ jsou tak akorát vlhké sny, a myslet si, že „přidaná hodnota“ je v tom, že se pod agenturní zprávu podepíše mladý novinář, je totální nepochopení reality.

Jasně, k takovému servisu je potřeba mít schopné analytiky a novináře a podepřít je agenturním zpravodajstvím, rešerší, datovými službami, programátory, … Ale právě tady je, ať se vám to líbí nebo ne, budoucnost českých médií. Vyhraje ten, kdo to pochopí první.