To bylo ještě v dobách, kdy jsme slovo „prokrastinace“ neznali, a tak jsme počínání pana Ix nazývali jinými přiléhavými slovy. Například „nesnesitelně kokotské“.

Náš kamarád, kterému budu říkat Ix, byl pravým průkopníkem funkční prokrastinace už na začátku 90. let. Běžné sezení s Ixem probíhalo vždy podle podobného scénáře. Přišli jste, že je potřeba něco udělat hned, třeba, dejme tomu, vytisknout fakturu. Ix si sedl, našel fakturu a hotovil se k tisku. Když vybíral tiskárnu, tak se zarazil a říká: „Hele, mrknu se, jestli není novější ovladač…“ – „Proč, Ixi, tenhle ti nefunguje?“ – „Ne, funguje, ale podívám se, jestli není nový!“

Nastartoval modem, připojoval se k internetu a začal hledat ovladač tiskárny. Najednou se sebral a říká: Hele, já jsem slíbil kolegovi K, že mu tam zapojím taky internet! A šli jsme vedle do kanclu k panu K. Ix začal laborovat s počítačem, chvíli koukal na modem, a pak povídá: „Je tady 28.8… Pojď, pojedem koupit rychlejší!“ Sedli jsme do auta a jeli jsme do obchodu. Čekali jsme ve frontě, a než jsme se dostali na řadu, tak si Ix prohlížel vitríny. Zjistil, že mají nové disky a rozhodl se, že si musí hned teď koupit disk do svého počítače. Koupili jsme tedy disk, dojeli jsme do kanceláře, Ix vytáhl křížový šroubovák a začal rozmontovávat PC.

Na monitoru furt smutně blikal dialog tisku faktury.

Ix zručně počítač vypnul, zamontoval nový disk, spustil počítač a zapnul Partition Manager. Vzápětí ho ale vypnul, nastartoval internet a jal se hledat na warez serverech novější verzi. Stáhnul ji, začal ji instalovat, doinstaloval, dal se do formátování nového disku… „Ixi,“ běsnil jsem, „tu fakturu vytiskni a pak si hraj s číčovinama!“

„Ne, počkej!“ To byla jeho univerzální odpověď: „Počkej!“

Střih. Později téhož večera leželo na Ixově stole několik CD mechanik, dvě disketovky, tři monitory, tři polorozmontovaná PC a Ix seděl u počítače kolegy K. a instaloval mu disk compressor (na který přišel náhodou na tom warezáckém webu, kde hledal novou verzi Partition Managera).

Jeho odkládání potřebné práce ve prospěch práce potenciálně potřebné dosahovalo extrémních rozměrů. Nešlo říct, že je líný něco dělat. On byl neustále zaměstnaný. Nedělal ani vyslovené koniny, o všem šlo s větší či menší dávkou fantazie říct, že se to někdy možná bude hodit, že to bude užitečné – ale třeba za měsíc, ne ve chvíli, kdy potřebujete mít vytištěnou fakturu!

Jednou jsem přišel k Ixovi domů a vypalovali jsme CD. Tedy – chtěli jsme ho vypálit. Začali jsme shromažďovat data, a on při té příležitosti pojal ideu, že si roztřídí sbírku muziky. Což by nebylo nic špatného  ale on to začal dělat HNED a bezodkladně! Uprostřed třídění muziky vstal a začal hledat jedno CD, že si ho nagrabuje do sbírky. V pokoji ho nenašel, ale po půl hodině našel páječku.

„Hele, vidíš! Musíme do komory, tu páječku jsem hledal, abych tam spájel lampičku! Pojď, spájíme lampičku!“

Vyrazili jsme do komory. Při hledání prodlužovačky objevil panel od autorádia. Neřekl ani slovo, sebral páječku, kleště, drát a panel a povídá: „Hele, zapojíme ještě to rádio v autě, to je hned!“

Šli jsme zapojit do garáže autorádio. To bylo hned, ale když už jsme tam byli, tak proč nezapojit i reprosoustavu? Kabely potáhneme… hmmmm… tudy! Akorát je třeba odstranit tapicírung. Rozmontovali jsme tedy obložení a začali jsme protahovat kabely k reprákům. Když jsme je protáhli, zjistili jsme, že nemáme ty reproduktory.

„Aha!“ děl Ix. „Má je D! Dojedeme k němu!“ Sedli jsme do auta, jeli jsme za kamarádem D. a po cestě se na nás tiše drobil molitan. Dojeli jsme k D., kde jsme zjistili, že repráky nemá, zato má to CD, co Ix marně hledal. CD jsme vrzli do mohutného přehrávače, ten jsme jebli na zadní sedačky a Ix spustil decibely. „Dobrá muzika, co? Jel bych někam na párty!“ Vyrazili jsme do Kolína (proboha, proč?), kde se žádná párty nekonala, zato jsme za nákladovým nádražím zaparkovali, protože si Ix vzpomněl, že ty repráky má pod sedačkama, a že je tedy na místě zapojíme. Při zapojování ještě Ix postupně změřil nahuštění pneumatik, vyměnil přední SPZ za zadní, rozvrtal elektrické ovládání okýnek („něco v tom vrže, já to rozšroubuju a opravím“) a nakonec usnul, když vleže na zadních sedačkách opravoval baterku, se kterou si svítil na práci. Ona byla funkční, ale on si usmyslel, že by měla být funkční víc.

Zbaběle jsem ho zabouchl v autě, došel jsem na nádraží a prvním ranním vlakem dojel domů. Ix dorazil druhý den a hrozně se divil, kam jsem tak najednou zmizel.

Nejhorší na tom všem bylo, že neexistovala živá moc, která by ho přiměla dodělat to, co bylo potřeba dodělat. Co pět minut jsme do něj hučeli: „Ixi, dodělej nejdřív tohle, to musí být hned!“ Jeho „nojo, nojo“ postupem času nabývalo na agresivitě, pak byl vysloveně nevrlý, a jednou v těžké nevrlosti odsekl větou, která by se mohla tesat nad vrata Ústavu pro léčbu funkční prokrastinace:

„Nojo, kurva už! Nech toho! Nevidíš, že mám spoustu práce okolo?“

Kdybych s Ixem stavěl dům, tak by začal tím, že by přemýšlel, jak tam jednou, až to bude stát, dá na střechu satelitní anténu. Pak by usoudil, že úplně nejvíc kůůůl bude,  když ji tam vytáhne jeřábem. Takže by sháněl jeřáb, a protože o jeřábech nic neví, tak by si nedřív nastudoval jeřábnickou literaturu, pak by jel jednat s člověkem, co jeřáby půjčuje, s ním by dohodl nějaký super kšeft („vy nám pučíte ten největší jeřáb a já vám za to dám svoji ledvinu“) a pak by ten jeřáb na dvorku rozmontoval pomocí vrtačky a akušroubováku.

Když tyhle scénky s Ixem někomu vyprávím, tak se lidé většinou smějí. Jo, vono to je k smíchu – až do chvíle, než s takovým člověkem musíte pracovat. Pak je to napřesdržku. Můžete se vzteknout, a jen bezmocně sledujete, jak dělá věci, co se dělat nemusí, místo toho, aby dělal věci, co se dělat musí.

Jen jedinou věc funkční prokrastinici neodkládají. Nikdy neodloží vymýšlení důvodů, proč zrovna teď nemůžou dělat, co je potřeba, a místo toho dělají něco, co bude možná potřeba za půl roku…