Hej, lidi, pojďte se mít všichni rádi a udělat světový mír!

Sluníčkářská agenda, sluníčkářská propaganda, placený neziskovkami… jo, to jsem celý já. Znáte to: každý dolar z US ambasády dobrý, i kdyby byl v šekelech.

Jak se mi to stalo?

Budete se divit, ale nijak. Nic jsem nemusel dělat, žádné názory jsem nemusel měnit… Hele:

Furt si myslím, že picigl není styl života, ani dopravní prostředek do města, ale nouzové řešení, když bydlíte někde v prdeli horoucí a ujede vám ráno autobus. To je „jízdní kolo“ pro mne, respektive bylo tak patnáct let. Že nechám děkovat, ale dokud jezdí MHD, vlaky a autobusy, tak budou jízdní kola patřit do přírody, pro turisty a pro sportovce.

V roce 1991 jsem odmítl přispět Greenpeace na nějakou kampaň (velryby, Temelín či co), protože je považuju za hnusnou slizkou bandu vyděračů. Dodneška si myslím totéž.

Hipísáci mi byli protivní už v roce 1992, kdy jsem poprvé (a naposled) viděl Vlasy. Dost na tom, že jsem se pár let v té době potkával s okorálkovanými chlapci v batikovaných košilích… Tehdy jsem taky velmi rád poslouchal Ministry a NIN, protože jejich songy spolehlivě rozháněly hipíky a byly schopné rozleptat i bubnový kruh.

Když piju kafe, chci pít slzy kolumbijského dítěte! Teda ve skutečnosti ne, nechci, chci jen dobrý kafe, ale hrozně mě sere celá ta hipsterská kultura kolem pití kafe, jejímž výsledkem je nápoj, připomínající vyvařené ponožky, servírovaný znuděným a povýšeným chlapcem s piercingem a patkou.

„Lidskoprávní“, „aktivistický“, „koncept“, „náplavka“ nebo „Ten, jehož jméno nevezmeš zadarmo“ – to jsou všechno slova, která ve mně vzbuzují silné dávení. Dlouhodobě, konstantně, furt.

A teď mi řekněte, co mám dělat, když ve věci imigrantů se lidi, které jsem dřív považoval za příčetné, najednou projevují jako postižení zmrznutím mozku? Najednou z nich padají velkolepé nesmysly, hoaxy, „obavy“, na jakoukoli argumentaci vytáhnou něco, co je šestý odvar ze zprávy Russia Today (klasika – „přední vědec z prestižní britské univerzity potvrdil, že uprchlíci sežerou vaši duši“) a ultimátní argumenty a la „za dvacet let budeme všichni mlátit hlavou o koberec…“ Tak přátelé, tohle jediné vám věřím. Vy začnete mlátit hlavou o koberec stejně rychle, jako se vaši dědové naučili zvedat pravačku, a Národní Islámské Souručenství začne fungovat dřív, než první muezzin zazpívá „abrakadabra minaret,“ protože, jak známo, základním rysem naší, NAŠÍ kultury (kterou ONI přišli vyvrátit, jak jinak) je schopnost jakoukoli nadvládu přežít rychlou transformací a tak rafinovaným předstíráním loajality, že se na to, že je předstíraná, u mnohých často přijde až po osvobození, co nám někdo zvenčí milostivě věnuje.

Ale zpátky od vašich koberců ke mně: Mám trable! Mám fakt velký problém – a nikdo mi nepošle ani jedno jediný blbý plastový víčko! Můj problém zní: Co mám, hýml, dělat, když se ti _dřív normální _zjevně posrali v kině? Já s nima troubit nemůžu! Nemůžu začít říkat, že hordy verbeže táhnou znásilňovat, rabovat a nakazit nás nemocema, protože to je nesmysl – a krom velké části mého pečlivě filtrovaného sociálního okruhu jediní, kdo to taky říká taknějak systematičtěji, jsou (fujtajxl) kafénacisti, zelení, lidskoprávníci, aktivisti a tihleti… takoví… tihle. Jebat Berlín.

Takže jsem se octnul na té straně, kde se dějí _náhodná uskupení rostlin, _v jednom houfu s lidma, pro které mám leckdy jen shovívavé pousmání. Neudělal jsem přitom ani krok – to vy jste se najednou sebrali a začali jste potápět lodě, zavírat hranice, sbírat víčka (OMG WTF kurva už!) a odtáhli jste na druhou stranu Václaváku. Já furt stojím tam kde jsem stál, a najednou že jsem sluníčkář. Fakt dík.

Proberte se, pitomci! Jakkoli mi jsou průhledné materiály a fair trade protivné, tak zatím musím zůstat s těmahle hiponěma a jinýma žítbrňákama. Tam, kde jste teď vy, fakt nepůjdu!