Kdysi vyšel rozhovor s Jakubem Vránou, to když nastoupil do Facebooku, a k němu proběhly i rituální tance. Tenhle text jsem našel v konceptech, a když jsem si ho přečetl, řekl jsem si, že ho i po letech vydám.

Já jsem udělal fakt velký věci,  stojím za megaprojektama, naprogramoval jsem kritické části systému od raketoplánu, takže jsem fakt nejlepší. Tyhle matlalové mě fakt štvou, protože neudělali nic ani z desetiny velkolepého jako já, a jsou tu s nima rozhovory. Se mnou kdyby někdo chtěl udělat rozhovor, tak ho vyfakuju, protože jsem taky skromnej. A jak jsem skromnej, tak samozřejmě ani nezávidím – ať si tu s Vránou dělá rozhovory kdo chce, to je pod mou úroveň, ale vy byste to měli vědět, že to je pod mou úroveň. I když nevíte kdo já jsem a co jsem dělal. Psát to tu nebudu, protože, jak už jsem říkal, jsem fakt skromnej a nepotřebuju si budovat osobní PR.

A tak je Česko k prasknutí narvané špičkovými programátory, jen tu nejsou ani Facebooky, ani Googly, ani Oracle nebo Cisco, nic z toho není české (s čestnou výjimkou AVG a Avastu a pár dalších), protože všichni tihle špičkoví programátoři jsou zalezlí, nemluví o tom, jak jsou dobří, na konferencích nevystupují, neškolí a jediné místo, kde na ně člověk narazí, je diskuse na Rootu či Lupě. Protože mezi těmahle lidma je přeci skromnost ta největší ctnost. Kdepak mluvit o své práci! Když mluví o své práci, tak jen při zvláštních příležitostech, jako třeba když je potřeba ukázat, kdo je tu lepič kódu a kdo Opravdový Programátor.

Přitom právě osobní PR je to, čím se odlišují známí programátoři od neznámých strojů na produkci kódu. Víte, vy napíšete 500 řádků v Javě za den a někdo jiný 100 řádků. Ale pokud o vás nikdo neví, pokud nejste ta opovrhovaná mediální hvězda, tak jste jen stroj na řádky kódu s velkým výkonem a efektivitou. Gratuluju. Kolečko v soukolí tvorby velkého enterprise systému. Gratuluju.

Profesor Milan Mareš ve svém eseji o dělání vědy kritizoval přístup absolventů přírodovědných oborů, kteří si zvolili akademickou dráhu, a domnívají se, že stačí jen „bádat“, a pak o výsledku svého bádání napsat článek do nějakého časopisu. To je ale málo – je potřeba o své práci mluvit s jinými, přednášet o ní na konferencích a seminářích, jezdit a popularizovat ji, říkal profesor Mareš. Myslet si, že si svět najde váš článek v záplavě časopisů, kterých je tolik, co jejich čtenářů, a bude vás uznávat, je pošetilé. Jen budete sledovat, jak stejný výzkum udělá později někdo jiný a vydělá na něm, obrazí s ním svět, a vám, zahořklým, možná po letech někdo přizná prvenství. Můžete z toho vinit cokoli, ale pravda je ta, že si za to můžete jen a pouze sami.

Pokud jste české programátorské eso, jste na tom ještě hůř: vy ani článek pro tu Lupu či Roota nenapíšete, protože „se přeci nepotřebujete předvádět“. Jistě děláte skvělé věci, jen o tom nikomu neříkáte, a tak lid tleská těm, co jsou ve vašich očích podřadní. Ale můžete si za to sami. Buď vás to štve, tak s tím něco dělejte, nebo opravdu mediální slávou pohrdáte – ale proč pak ty komentáře?

Možnost, že jste ve skutečnosti jen plkalové, co bouchají ve fabrice za padesát neinvenční řádky kódu jak Baťa cvičky, ale protože to pak používá banka, tak si připadáte jako velcí enterprise hráči, na jejichž umu stojí miliardy, nechám otevřenou.

O blahodárnosti přístupu „jen se nepochválit!“ bych mohl vyprávět dlouho – takové Bloguje s ním žilo a zemřelo, aniž by to jeho provozovatel kdy pochopil, a věta „přece se nebudeme podbízet médiím, to je jejich starost, aby o nás psali“ je ikonická.

A tím jsem se nenápadně dostal ke zlatému hřebu diskusí, totiž „a cos udělal ty?“ Tak jo: vlastně nic! Bloguje před lety, pak pár drobností. Nejsem nijak excelentní programátor. Ani už nebudu, mladší jsou lepší než já a hlavně mají drajv. Já vlastně neumím nic jedinečného a nic úžasného jsem nedokázal… jen si udržuju rozhled napříč obory a mám trošku toho, čemu se říká „sociální impakt“.