Sloupek jsem napsal pro IHNED, poslal do redakce, a těsně před vydáním přišla zpráva, že se Zeman vyjádřil. Čímž to lehce ztratilo pointu, ale zase to nechci úplně zahodit.
Když dozněly všechny možné připomínky rudého Února 1948, všechny seznamy popravených lidí, zničených životů, příběhy válečných hrdinů, co přežili válku a po ní skončili v komunistických lágrech, když se už posté zopakovalo, že komunistický režim je černou skvrnou historie a má na rukou krev nevinných, které systematicky likvidoval, když všechno tohle víření utichlo, tak v tichu, co nastalo, bylo nejhlasitěji slyšet ticho z Hradu a Strakovy akademie.
Trestně stíhaný premiér v demisi ani čerstvě znovuzvolený prezident, který chce být v druhém volebním období smířlivější, neřekli k tomuto smutnému výročí nic. Vlastně ani nemusí, jejich činy hovoří za ně: Babiš možná pozve komunisty k podílu na moci a Zeman navštíví jejich sjezd. Asi nelze očekávat, že jim přijede připomínat Jáchymov, Příbram nebo Miladu Horákovou…
O den později byl zavražděn slovenský novinář a jeho přítelkyně. Podle vyjádření slovenských orgánů je nejpravděpodobnější to, že vražda souvisela s jeho prací – tedy s tím, co objevil a zveřejnil o určitých silných a vlivných lidech na Slovensku.
Na Slovensku se k události vyjádřily snad všechny politické špičky ze všech možných směrů, z koalice i z opozice. V Čechách také – od novinářů po politiky a další veřejně činné osoby. Jen prezident Zeman na dotaz ústy svého mluvčího odpověděl stroze: “Žádné vyjádření”.
Ticho, které vydá za spoustu slov.
To, že Zeman vůči lidem, které považuje za svoje nepřátele, nedodržuje ani elementární základy lidskosti a slušnosti, to víme. Nepřišel na pohřeb kardinála Vlka a okomentoval to nejapným “nejsem pokrytec”, bývalému poradci Šloufovi, kterému by měl být vděčný za velkou část své politické kariéry, poslal na pohřeb jen květiny…
Ale mlčet k vraždě? I kdyby šlo o vraždu názorového oponenta, tak vraždu je potřeba odsoudit. Není přípustná nikde. Proč tedy neříct “odsuzuji vraždu, ať je spáchána na komkoli, kromě tyrana”?
Možné vysvětlení by mohlo být takové, že Zemanovy výroky o tom, že “existuje možnost druhá, totiž Kalašnikov…”, že “novináři by se měli likvidovat”, jeho buranské povykování “na novináře pal!” a trapná scénka, když dostal darem samopal s nápisem “Na novináře”, nebyly jen bonmoty, jak se snažil vysvětlit jeho mluvčí, ale skutečné názory prezidenta republiky. Pak by bylo mlčení pochopitelné.
Prezidentův mluvčí zato razantně brání svého nadřízeného a protektora a všechna podobná připomenutí Zemanovy nenávisti bryskně nazývá “podlým zneužitím tragédie k nechutným útokům na pana prezidenta”.
Je marné připomínat, že podobné trapné otázky by nikoho nenapadly, kdyby k nim Zeman svými neomalenostmi nezavdal příčinu. Ale Zemanovo mlčení je ještě děsivější: působí totiž dojmem, že jeho nenávist k novinářům jde tak daleko, že k vraždě dvou lidí bude mlčet, protože obětí je novinář…
Každá agrese začíná nejdřív jako verbální. Agresi vůči novinářům vede prezident na verbální i symbolické úrovni už velmi dlouho, téměř v žádném svém projevu si neodpustí alespoň malé kopnutí…
Pokud prezident svou verbální agresi nezabrzdí ani tentokrát a nedokáže říct “mám sice s novináři dlouhodobý osobní problém, ale vražda je nepřijatelný způsob jednání”, tak v případě podobné tragédie v ČR bude mít na svých rukou krev oběti právě on.