Twitter je skvěle rychlý a stručný, ale stručnost (respektive nutnost vejít se do počtu znaků) s sebou nese i „radikalizaci“ vyjádření.
„Podle mého názoru se někdy může stát, že tohle zařízení udělá to a ono, a v takovém případě je to pro mne zásadní problém, protože já jej potřebuju především k tomu, aby dělalo to, tamto a ono.“
To je pěkné, ale do sto čtyřiceti znaků se to nevejde. Takže začnete vypouštět. A v první řadě vypouštíte slova, naznačující neurčitost, subjektivnost, nejednoznačnost, vypouštíte všechna ta „podle mého“ a „je to jen můj názor“ a „pro mé použití…“ a říkáte si: „To přeci čtenáři pochopí, je jim jasné, že jsme na Twitteru, takže to mají brát cum grano salis, ne obsah, ale formulaci…“
Vy bláhoví!
Na Twitteru je spousta lidí, kteří si myslí, že když rozumí napsaným slovům, tak umí číst. Lidí, co vás rádi chytnou za slovíčko, protože jim celkový smysl unikne. Lidí, kteří vás obratem začnou koupat na tom, že „to je jen váš názor“ atd., aniž by si byť na vteřinu připustili, že jste museli něco vypustit, jen abyste se vešli do 140 znaků, takže výsledek zní radikálněji, než jste zamýšleli…
Nejdůležitější Twitterové pravidlo, ano, mnohem důležitější než všechna ostatní, co vám kdy řekli „twitteroví odborníci“ ve svých prezentacích, proto zní: Pokud nedokážeš číst Twitter s vědomím, že pisatel musel omezit vyjádření tak, aby se vešel do znakového limitu, tak bys ho, kámo, fakt číst neměl…