Pavel „Cody“ Ungr polemizuje s tím, co jsem napsal v Prezidentistovi:

Víte, chápu pláč a dojetí lidí, kteří s Havlem pracovali, žili, kteří se s ním znali, i ty, pro které byl opravdu vzorem. Ale kolik vás bude? … Nevěřím lidu jeho dojetí. A co hůř – nevěří ho ani ti lidé sami sobě. Přesvědčují sami sebe, že jsou dojatí, protože to je správné, a ve svém přesvědčení se posilují hlasitým poukazováním na ty, co svoje dojetí neventilují stejně teatrálně jako oni.

Pavel chce polemizovat s myšlenkou, že „lidé, kteří nebyli blízcí zesnulého nemohou být upřímně dojati.“ V závěru tvrdí:

Martin Malý píše, že jim to dojetí nevěří. Co to znamená? Nemusí to znamenat, že nejsou dojati, že se tak neděje. Třeba jen jejich emoční vyjadřování je tak nešikovné, že vypadá nedůvěryhodně. Nebo Martin nemusí být dostatečně empatický a nedokážete to správně identifikovat. A možná někteří opravdu předstírají. Ať je to jakkoliv, nemyslím, že máme právo posuzovat, co se jim děje uvnitř. Protože to prostě nevíme. Neví to ani Martin, ani já a ani kdokoliv jiný. Je to jejich intimní, niterné a ryze soukromé prožívání smutku a jen oni sami se rozhodují jakým způsobem to budou ventilovat ven.Je to jejich svaté právo.

Nejsme s Pavlem ve sporu. Nejde mi o emoce jednoho každého jednotlivce, ale o „emoce lidu“.

Zvažme dvě věci:

  1. Je velmi levné dojmout se třeba na Facebooku nebo v komentářích. Takové dojetí je pravý opak toho, co píše Pavel o vnitřním rituálu. Nepochybuji o tom, že mnozí truchlí uvnitř, zavzpomínali si, zapálili svíčku a šli i na Facebook kliknout. Ale zároveň se ptám, kolik lidí se přidalo do skupiny „RIP Havel“ jen proto, že by si připadali nepatřičně, kdyby to neudělali?
    Podle experimentů Solomona Asche je míra konformity v jednotlivých případech až 74%, zhruba třetina lidí je konformní téměř vždy. Co to znamená? Že udělají to, co vidí ve svém okolí. Navíc přidat se do RIP skupiny vyžaduje naprosto minimální investici. Ani nemusíte do mrazu. Lze tedy oprávněně předpokládat, že počet lidí, kteří se do FB skupin přidali jen kvůli konformitě, bude spíš vyšší než nižší.
  2. V každé takové situaci se objeví „strážci tradičních hodnot“, což je terminus technicus – jedná se o lidi, kteří vystupují na obranu určitého postoje tím, že napadají ty, kteří postoj nesdílí. Nejhorlivějšími obránci jsou čerství konvertité („poturčenec horší Turka“) a také lidé, kteří si nejsou vnitřně jisti upřímností svých citů. Příkladů mohu opět uvést spousty – co třeba nejzuřivější „potírači homosexuality“, kteří navenek dávají velmi intenzivně najevo odpor k homosexuálům hlavně proto, že mají strach z vnitřní latentní homosexuality? Není lepší způsob, jak odvrátit pozornost od hloubky a opravdovosti vlastní víry, než veřejně vystupovat proti nevěřícím…

Vždy je zcela legitimní pochybovat. Nepochybuju o dojetí jednoho konkrétního člověka, nedokážu ho posoudit. Je legitimní ale pochybovat o tom, zda opravdu všichni, co dávají okázale najevo své dojetí a ještě okázaleji se rozhořčují nad „nedojatými“, patří do té skupiny Pavlem zmiňovaných.

Jestli je to projev jejich intimního, niterného a ryze soukromého prožívání smutku, nemůžeme, jak Pavel správně píše, posoudit. Přesto je legitimní takové otázky klást, a pochybovat. „Lid“ totiž není nic jiného než masa – a v mase platí jiná dynamika. Proto, Pavle, stále pochybuji a „lidu“ nevěřím „hromadné emoce“. Čím „veřejnější“ emoční projevy a čím agresivnější „obránci“, tím víc o upřímnosti „všelidových emocí“ pochybuju.

PS: Ironie života je, že ti lidé sami o sobě věří, že jsou opravdu dojatí, a introspekcí nedokážou poznat, jestli je jejich emoce vnitřní, nebo indukovaná. Naindukovaná emoce je velmi rychle racionalizovaná („Brečím proto, že brečí všichni? To je nesmysl… přesto brečím… takže jsem opravdu dojatý!“) Srovnej plačky v Koreji a kvílení za Stalina. Stejný princip davového dojetí.