(Psáno pro HelloWorld.cz)

Jednu dobu to vypadalo, že nejrůznější HR čáryfukové budou mít s IT největší problém ten, že na ně budou valit „benefity“ a „mladý dynamický tým“ a „flexibilní“, čili taková ta slova, co se hodí při lákání ekauntů, ale ne lidí z IT, navíc zajímavých. Rozumíte, svůj k svému, a stejně jako je mezi lidem vžitá představa, že ajťák je divný lunatický tvor ze sklepa, co chodí v tesilkách a košili a na stole má figurky z komiksů, tak z opačného směru pohledu je HR vnímaný jako mlamoj (pokud neznáte: Mladý Moderní Jinoch, něco jako frikulín, ale míň vystajlovanej a míň v saku), co brífuje ekaunty a bejzuje foldry a z mýtyngů přijde s čelendží a pak jde na squash, čímž jsem chtěl vyjádřit, jaké neporozumění “těm druhým” na obou stranách vládne, a ilustrovat obtíže vzájemného stýkávání.

Jenže v IT je obrovská poptávka po lidech, takže se stalo nevyhnutelné, totiž že různé personální agentury a korporátní HR oddělení musely pochopit, jak na lákání “těch ufonů” vlastně jít. Rok od roku se to zlepšuje, jak tak pozoruju, ale přesto narazíte pořád na typy, u kterých si řeknete: WTF? (Ajťáci běžně mluví ve zkratkách. Zvykněte si…)

Ještě před pár lety jsem psal pro jeden magazín článek “ajťák není exotické zvířátko”, protože jsem chtěl trošku neutralizovat naprosto nesmyslné rady, co se v té době objevovaly, třeba jako “naučte se pár cool výrazů z IT…” Hm. Když to kolegové z IT viděli, jeden z nich prohlásil: “To musel psát nějakej ejčár, ne?” Jo, fakt je to tak odlišný svět, že když se jedni snaží mluvit jazykem těch druhých, působí to hrozně nepatřičně a maskovaný vetřelec je rozpoznatelný asi jako indián s čelenkou a tomahawkem na hodech v Lanžhotě.

Dobrého ajťáka zlatem vyvažovat, to je pravda, ale dobrého personalistu taky! Personalista, ze kterého nečiší “kravaťáctví”, to je to nejlepší, co si můžete pro nábor lidí do IT přát. Takový člověk chápe, jak na IT mluvit. Chápe, že ho neohromí služební auto, ale úplně jiné věci. Navíc ví, jaké věci by to měly být, a zná míru. To je extrémně důležité.

Když neznáte míru, stvoříte karikaturu. I kdyby to měla být vtipná nadsázka, tak to dost často dře. V posledních letech vídám inzeráty na IT, kde autoři asi lehce zešíleli. Helejte: lákáte lidi do korporace, ale chcete ukázat, že nejste korporace, tak do náborového inzerátu vrznete nějaké rozjuchané týpky a všem, ale fakt všem tykáte. “Chceš super džob? Pohodová prácička, po práci akcička, fotbálek, tak jestli jsi fakt machr přes databáze nebo kodér snů, tak se stav na pokec, i nějaký $$$ to hodí, hele, kámo, jako…”

V seriálu Comeback byla scénka, kdy otec před svojí mladou dcerou používal nějaké slovní obraty ze slovníku mládeže a dcera mu povídá: “Tati, jak to mluvíš?” – “No co, vy mladí takhle přeci mluvíte!” – “My jo, ale ty ne!” Škoda že ten seriál nebyl mezi autory pracovních inzerátů oblíbenější… Že?

O čem takový inzerát svědčí? Na koho cílí, koho chce oslovit? Chce oslovit mladé lidi, kterým nevadí, když jim papír lomeno web lomeno rádio či televize tyká. Takové ty pohodáře, jako, skejt, brko, akcička, klubík, cajk… Tedy typické machry na databáze a na kódování webů, těch přeci najdete v klubech a na skejtech jak naseto. Proboha, uvažujte! Myslíte si, že vysíláte signál “jsme fakt v pohodě, kámo”? Bejt v pohodě jsou oldskůl devadesátý léta, mezi námi, ale hlavně: Nevysíláte signál “jsme pohodoví týpci”, vysíláte signál “jsme kravaťáci a máme vás za idioty, protože si o vás myslíme, že se takhle bavíte!”

Jo, jasně, pár lidí se na to chytne. I mezi lidma od počítačů jsou jedinci prostší, na které podobné levné triky zabírají. Ale nebudou to fakt ti nejlepší machři přes databáze a kódování. Spíš takový kanonenfutr do korporátních struktur. Jakej šel, takovou našel, jak se říká…

Druhý takový extrém jsou firmy, kde žádné HR není a inzerát si napíše pan majitel sám, protože prostě proč by vyhazoval peníze, že? A pokud je pan majitel zároveň posedlý myšlenkou, že musí mít cool firmu s cool lidičkama, tak stvoří něco neskutečného. Znáte reklamy na místní firmy v regionálních rádiích a televizích? Ano? Grafika jak z devadesátek, obraz a zvuk vypadají jako točené v garáži u souseda, voiceover jak z plechového sudu a na vizuálu buď nějaká stodola, nebo ženská v plavkách, co natírá, vrtá, čepuje, drží sklo, stojí u bazénu, má na hlavě helmu, nebo v ruce počítač, nebo tam prostě jen je a tváří se do objektivu.

Když si to dáte dohromady, tak vám vznikne vyjuchaná coolovost se sexistickým prasátečkem a najednou vidíte: „Webová roštěnka hledá back-endového nabíječe“ a říkáte si: jako fakt tohle? Z čeho to může být? Prošlá leštěnka, nebo snad zapařené lysohlávky?

Není to poprvé, kdy jsem se s podobným úletem setkal a napsal. Odpovědi potrefených hus byly, až na jedinou výjimku, kdy napsali “jasně, trošku jsme to přestřelili”, jak přes kopírák: “Chacha, jsme úspěšní, ty si mysli co chceš, vidíš, sám jsi kliknul, kontroverze přitahuje, chtěli jsme vybočit, a teď díky tomu, žes o tom napsal, máme další reklamu zadarmo, zvedne se nám návštěvnost, a kdo je tady teď za blbce, co?” No – furt oni.

Ale nepochybuju o tom, že podobný postup může mít úspěch. Jistě někoho seženou, to se nebojím. Lidí, co jsou trochu křupani, nebo aspoň nakřupnutí, a baví se na úrovni roštěnek a nabíječů, je i v IT dost. A dokud budou, budou i takovéhle inzeráty…