Tenhle článek je ten naprosto nejzbytečnější, jaký jsem sem kdy napsal, protože si ho nikdy nepřečtou ti, pro které je. Na to, aby si ho přečetli, bych ho musel pravděpodobně napsat tiskacíma písmenama do zvratků na chodníku nebo tak něco… Jak říkám, úplně zbytečnej článek.

Ve Stodůlkách je nepotkávám. Moje trasa od metra domů vede tak, že se seřadištím, takzvaným vágusplacům, vyhýbá. To člověk odvyká snadno. Bohužel, po cestě do práce jsou dvě kritická místa: Náměstí Republiky a úsek mezi letenskou Billou a hospodou Na prašivce. Ti z Republiky jsou podstatně víc vykomatění a když tamtudy procházím, tak se omezují na posedávání a mumlání. Tomu se čelí poměrně snadno.

Na Letné jsou mobilnější, akčnější, a tedy otravnější.

Nejprve se objevují, tak kolem oběda, profesionální somráci, tedy individua zjevu téměř slušného, kteří vyhledají oční kontakt a spustí: „Dobrý den, pane, můžu vás slušně poprosit o cigaretu / pár drobných?“ V podstatě vysoký nadstandard, když mám extrémně dobrou náladu, ocením do výše pětikoruny. Tedy tak tou jednou cigaretou.

Později se začnou objevovat somráci zoufalejší, oční kontakt nevyhledají, jen tak něco huhlají a natahují ruku. Nic, nezájem.

Večer při cestě z práce vylejzají další typy – sanktusáci a umolousanci sóloví a skupinoví. Sólo sanktusák stojí uprostřed chodníku a oslovuje kolemjdoucí. Samosebou že všem tyká. Mám nacvičený dutý pohled skrz ně a pokračuju v chůzi. Situace se tak vyvine v šťavnatý monolog: „Hej, hele… kámo… hele, ty… slyšíš mě! Kurva ty! Slyšíš mě! Kurva, svině, nedělej že mě neslyšíš, hajzle! Jasně! Táhni, svině!“

Všimněte si, jak se jeho verbální agresivita stupňuje. Logicky – vyžaduje pozornost a je dostatečně outsider na to, aby mu bylo jedno, jakým způsobem si ji vyžádá. Běžnému občanovi doporučuju dělat to, co dělám já, tj. vyhnout se očnímu kontaktu, když náhodou, tak hledět skrz něj, pokračovat v chůzi, případně se bavit s někým, kdo jde s vámi. Jako by nikdo nemluvil, jako by vedle vás nikdo nestál. Pokud možno nedat na sobě nic znát. Oni jsou zvyklí, že je lidé ignorují. Jasně, že je to vytáčí, to je jako s dítětem, když se mu nedostane pozornosti a zuří víc a víc.

Může se stát, že překročí obvyklou míru. Pokud jste mysli srdnaté a těla statného, můžete zkusit berserk mód, tj. zaujmout výhrůžný postoj, dívat se mu do očí a zblízka na něj řvát nějaká vybraná slova. Na 99 % se dotyčný stáhne, najednou si vzpomene, že umí vykat a říkat „pane“, začne blekotat, že není tak zle, že se omlouvá, pardón, jsem netušil že jste taková citlivka…

Level 2 jsou skupinoví sanktusáci. Takoví stojej třeba dva opření o stěnu, třetí má funkci mucholapky, motá se po chodníku a obtěžuje (viz výše – sanktusák sólový). Tady jednoznačně platí: jít skrz, nevšímat si. Nekoukejte na chodník, to vypadá, že se bojíte, že máte strach. Strach není dobrý přítel v takové situaci. Dívejte se sebevědomě, jako by se nic nedělo. Ono se nic neděje, není důvod, proč byste si měli připadat, že jdete uličkou hanby. Nedoporučuju berserk mód – i kdyby byli nacucaní, tak je jich víc, a ve skupině jsou bojovnější.

Teď přes léto to bude stát za houby, ale na zimu se zase vrátí tam, odkud je amnestie vyhnala.

Celá ta věc je zajímavá z psychologického hlediska. Somrbojové vědí, že jsou na okraji společnosti, vymezují se vůči ní (ne že jsou, chudáci, sociálně vyloučení, takovou koninu může napsat jen ten, kdo s nima nikdy nežil) a jsou vůči společnosti do jisté míry hostilní. Řvát na „spořádané občany“ a „překážet jim“ je v podstatě baví. Když si k tomu stoupne kunsthistorik, může dokonce dojít i k nějakým zuřivým fantaziím o uměleckém pobuřování měšťáka; budiž.

Tak, a teď pro vás, vágusové, sanktusáci, somráci a spodino vůbec (vaším jazykem): Somruj, chrápej kde chceš, kantáre vole, je mi to u prdele, vobejdu tě, vole, a nazdar. Nic ti nedám, kemo. Poznáš mě – když mě somruješ, tak jsem ten, co ti řekne, vole, „nedám“ – ne že jako nemám, sorry kámo, fakt nemám drobný, ale NEDÁM! Tak to, kurva, je, vole, takže mazej bokos. Ale jestli se do mě, čuráku nemytej, budeš srát, tak vole bude zle. Já vydržím hodně, vole, ale když do mě zakéruješ, tak ti naseru tečku a pošlu tě mezi piksly vajglovat, ti řikám! Ten chodník, pyčo, není tvůj, na ten si přispívám já, a nedělám to proto, abych si na něm připadal jak dilina, do který se může každý čerpadlo srát!

Konec hlášení.