Jiskrný potůček protéká rašeliništěm, těžké mraky zakrývají nedaleký kopec, to je ale večer, že by jeden pil, milostivá paní!

Čím začít? Nevím jak vy, já rád začnu něčím decentnějším, takže sáhnu po Lagavulinu 16. Kdybych chtěl něco sladšího, zvolím Glenmorangie Quinta Ruban. Obojí je pěkně plné a příjemné na zahájení večera. Já nerad začínám nevýraznými nebo řídkými kousky, já se rád o ten první vzorek opřu. Taky proto jako první nezvolím irskou.

Ale dám ji klidně jako druhou. Dvanáctiletý Redbreast je přesně to Irsko, které může následovat. Jemný, ale neurazí tím, že by byl plochý. A když není Redbreast, dám s chutí třeba Juru Superstition. Nebo tenhle lahodný kousek od Glen Moray.

Kam dál? Já obvykle směřuju večer ke kouřovým druhům a k sudové síle, ale tu cestičku je dobré si ještě prošlápnout. Zvolím Glengoyne 12. Solidní whisky, která rozveselí zachmuřenou mysl. Na tomhle stupni by se dalo chodit dlouho, ale nejsme tu od toho, abychom slopali zbůhdarma alkohol, ale abychom si to užili. Takže já pomalu opouštím poklidné prostranství bezpečných nápojů a dám si základní Talisker, který mi svou ostrou vůní, co připomíná ze všeho nejvíc legendární modelářské lepidlo Lepí-M, naznačí, že dál už půjdu krajinou drsných chutí.

Jazyk mi na kouř a rašelinu připraví buď Big Peat, nebo Smokehead. Po téhle přípravě si neutralizuju chuť – doporučuju gorgonzolu a fuet – a pokročím dál. Když mám náladu zesilovat prožitek, odskočím si ke Quarter Casku od Laphroaigu – tímhle skvělým kouřovým kouskem, „etalonem kouřových whisky“, nic nezkazím. Ale můžu vynechat a pokračovat rovnou do sudové síly.

Tady je to vždycky těžká volba – čím začít ty silné whisky, aby bylo kam jít? Vždycky se dá vypálit si pusu „stopětkou„, ale pak už se dá jít akorát tak domů, protože po stopětce už není kam stupňovat, stopětka je posledná stanice. Ale to já nechci, takže v zásadě můžu sáhnout po Glengoyne CS, nebo (pokud chci ještě na skok do Irska) po Connemaře CS. Obojí je v sudové síle lahůdka, kterou lze zakončit libovolný večer bez špatného pocitu, že by vám snad něco uteklo. Ale pokud mysl a jazyk vládne (a měl by, protože nejsme opilci, ale labužníci), tak dáme vrcholový sprint…

Ardbeg Corryvreckan. Pro mne o kousek lepší než Uigeadail ze stejné palírny. A kdyby se vám někdy dostal do ruky Ardbog, neváhejte! Tahle whisky byla vyprodaná snad dřív, než ji vůbec vypálili, a věřte mi: kupci se nemýlili!

Pak už jen jeden krůček k dokonalosti: Bruichladdich Octomore. Nemusí to být nutně verze 5.1, i Comus je velmi slušný. Ochutnejte a užívejte si… Kouř, oheň, surová guma, lehká palčivost, která přejde do slastného umrtvení, pozoruhodně decentní závěr…

… nechte ho dlouho doznívat a radujte se z toho, že vás ráno nebude bolet hlava. Devět (malých) panáků je tak ideální míra, při které nejste opilí, ani zdaleka, ani nejste bujaře veselí, je vám zkrátka dobře a šli byste spát. Takže dobrou noc!