(Psáno pro IHNED v srpnu 2016)
Média ukazují, co se děje. Co ukazují média, to se děje.
Ne, nezamotal jsem se do svého ostrovtipu. Chci vám jen ukázat trošku paradoxní situaci. Ono se ví, že média realitu spoluvytvářejí, ale lidé mají tendenci na to zapomínat…
Možná si říkáte: “Tak co, píšou nepřesně, neobjektivně, tím manipulují…” – ale o to nejde. Lidé často napodobují, vědomě či nevědomě, to, o čem četli, co viděli, o čem slyšeli. A čím extrémnější událost, tím extrémnější reakce.
Říká se tomu Wertherův efekt. To podle knihy Utrpení mladého Werthera. Poté, co vyšla, následovala vlna sebevražd mezi mladými lidmi.
V České republice máme příklad Wertherova efektu jako hrom z roku 2003. Asi si nepamatujete, co se dělo, tak dovolte stručné připomenutí. Devatenáctiletý student se tehdy na rampě Národního muzea polil benzínem a zapálil. Na následky popálení zemřel. To je extrémní čin, a média se předháněla v tom, kdo přinese dramatičtější popis.
Pár dnů nato se chtěl v Poličce upálit duševně nemocný jednadvacetiletý muž.
Pak se v Brně na Ústředním hřbitově upálila duševně nemocná žena.
V dubnu se upálil jednadvacetiletý vysokoškolák v Plzni. Podle dopisu na rozloučenou byl nespokojený se stavem společnosti.
Dále se upálil dvaačtyřicetiletý muž na Pelhřimovsku. Nechtěl nastoupit do vězení.
Stále v dubnu máme ještě pokus o upálení u pacienta PL v Jihlavě.
V červnu se o stejnou sebevraždu pokusili dva muži, 45 a 52 let. První přežil, druhý ne. V červenci se pak ve Frýdku-Místku upálil další jednadvacetiletý. V říjnu se zapálil osmnáctiletý mladík u benzínky na Barrandově. Všechny případy média samozřejmě důkladně a důsledně podchytily.
A teď otázka pro bystré hlavy: Kdyby neměl první případ tak velkou publicitu, došlo by k tomu druhému? A kdyby neměl ani ten druhý takovou publicitu, došlo by k těm dalším? Dovolím si tipnout: Ne, nedošlo. Někteří z těch lidí by neudělali nic, jiní by spáchali sebevraždu jiným způsobem (nebo by se o ni pokusili). Jsem dalek toho vinit média za zmařené životy. Patří k jejich podstatě, že o podobných drastických věcech píšou. Čím silnější emoce na titulce, tím prodejnější noviny, nad tím nemá cenu moralizovat.
Když to platí pro extrémní sebevraždy, neplatí to náhodou i pro extrémní vraždy? Ivan Drábek, sedmnáctiletý mladík, četl v novinách o vraždách Václava Mrázka a inspiroval se, “chtěl být jako on”, a tak zastřelil v roce 1960 Annelore Feixovou. Těžko říct, jestli by vraždil i bez toho. Možná ne, možná by si to jen představoval. Možná ano, nelze říct. Každopádně platí, že mediální pozornost, upřená k nějakým extrémním činům, může fungovat jako spouštěč u někoho jiného. I jako inspirace…
Čím větší mediální humbuk, tím větší pravděpodobnost, že zasáhne predisponovaného jedince. Někoho, kdo by něco takového třeba ani neudělal, ale najednou se mu zachce mít svých patnáct minut mediální hérostratovské slávy. Proč by to neudělal, když mu pak média ten prostor dají.
Když média píší o činech šílenců, povzbudí tím další šílence. Někteří chtějí svou pochybnou slávu, někteří se ukájejí při představě, jaký jejich čin vzbudí strach mezi lidmi. Chtějí, aby se jich lidé báli. Média pak vlastně pracují pro ně.
Nevolám po cenzuře, ani náhodou. Řešení nemám, a pochybuju, že nějaké je. Jen si říkám, že podobné psychopaty, bažící po pocitu moci a proslulosti, by z velké části odradilo, kdyby jim média věnovala minimální pozornost.