Jsem, jako většina lidí mého věku, jaksi přirozeně bilingvní. Odmalička jsme slýchali slovenštinu a nerobí nám problémy po slovensky čítať alebo písať, i když to není leckdy stoprocentní, jak vám hnedle ukážu
Už jsem kdysi zmiňoval titulek z Bajtu: „Udri ma nežne“. Četl jsem to několikrát a bylo mi divné, proč je u slovensky psaného článku chorvatský titulek (a co znamená, že…)
Některé omyly se ale táhly dlouho. Třeba než jsem si dešifroval „Mocnyzbryndze rychlyzžinči ce!“ Kto to mal vediet…?! Nebo jako ten s korálkama od Natálky. Totiž:
Když jsem to slyšel coby horkou novinku, slyšel jsem v tom refrénu, že „šepla: Pridaj na budúce„. V tu dobu jsme přispívali na Arménii, na Bangladéš, na chudé indické děti, tak proč bychom nemohli přidat na budoucí – asi generace. To dává smysl, ne? Ve třinácti (či kolika) letech určitě, tak to neřešíte.
V osmnácti jsem tu písničku zaslechl zas, ale „přidání na budoucí“ se mi nezdálo pravděpodobné. Tak jsem se zaposlouchal, a došlo mi to – chlapec byl s děvčetem, intimní chvilka, věnovala mu korálky (metafora…) a „šepla: Pridaj nabudúce„. Jako že to nebylo nic moc, že by příště měl přidat, dát si víc záležet a víc se snažit. Dávalo mi to (možná bohužel) smysl naprosto perfektně.
Teď v neděli jsem to zaslechl zas a uvědomil jsem si, že příště neměl Peter Nagy přidat, ale přijít! „Šepla: Príď aj nabudúce„.
Sice konečně rozumím, ale zmizelo mi kus kouzla.