Až budu mít jednou potřebu být upřímný a něco o sobě říct, tak to nebudu psát na blog.
Včera jsem nad tím tak přemýšlel.
Vlastně mám jen jediného člověka, jehož názor na to, co dělám a jak se chovám, je pro mne směrodatný. (Tímto zdravím svou ženu…)
Mám pár lidí, tak deset, možná patnáct, jejichž názor na to, co dělám a jak se chovám, je pro mne důležitý a respektuju ho. Taková různorodá skupina: od vysokoškolského vyučujícího přes pár páprdů až po dvojici velmi mladých a fajn lidí. S nimi jsem schopen taky probrat věci, o kterých svět neví, a být upřímný. I oni jsou.
Mám pár lidí, tak třicet, jejichž názor na to, co dělám a jak se chovám, je pro mne přínosná zpětná vazba. Znám je natolik, abych věděl, z jakého úhlu to posuzují a dokázal si z toho něco vzít.
Zbytek se pak dělí na menšinu lidí, kteří mi stojí za odpověď a diskusi o tom, co dělám a jak se chovám, a na většinu, která mi za odpověď, natož debaty nestojí.
Tak to je.
A poučení? V těch prvních třech skupinách není žádná „obecně uznávaná autorita“. Ani „lokální oborová autorita“. Vlastně jsem si je všechny vybral já – že jim budu věřit, že je budu respektovat… A nikdy se v ní neocitl někdo jen proto, že o sobě prohlásil, že je autorita a že ho mám respektovat. Nikdy.
Autorita a respekt se totiž nevyžadují, ale budují.