Snadno a rychle, úspěch na dosah ruky, zástupy fanynek i fanoušků stojí okolo celého obytného bloku, záře reflektorů etc… aneb Další jednoduchý jak být úspěšný!

Cha cha cha. Ale ne, vážně… Co znamená „úspěšný blogger“? Nedejbože „úspěšný Twitterista“, o „úspěšném Facebookistovi / Googleplusaři / Youtuberovi / Instragramatiku“ nemluvě… Já bych, s dovolením, na úvod trochu odbočil.

Blogy, a později sociální sítě, přinesly do té doby nevídaný jev, totiž možnost diletantského publikování. Slovo diletant tu nemyslím nijak zle, spíš ve smyslu Die Geniale Diletanten – lidé, kteří něco dělají, aniž by byli v oboru vzděláni, aniž by to mysleli nějak ukrutně vážně a aniž by do toho investovali cokoli víc, než pár korun a svůj čas. Však si všimněte toho posunu – pokud jste do té doby chtěli něco sdělit většímu počtu lidí v nějakém médiu, museli jste vynaložit poměrně velké úsilí, snažit se, projít přes filtr iks dalších lidí, kteří vás možná pustili (ale spíš nepustili) k tomu, abyste se vyjádřili veřejně… Samotný web taky nebyl úplně „nízkoprahový“ – pokud jste nebyli člověk vod IT, tak jste netušili, jak si udělat osobní stránku a na ní něco publikovat. Zkrátka až do masového nástupu blogů jste museli vyvinout nějakou netriviální snahu k tomu, abyste mohli publikovat.

To rozhodně neznamená, že snaha, kterou jste museli vyvinout, se vždy rovnala snaze být dobrý ve formulování myšlenek.

S rozšířením blogů všude možně přišla možnost publikovat mimochodem. Prostě psát jen tak, ze zábavy (viz výsledky deset let staré ankety BlogCenzus 2003), aniž by to člověk bral jako nějaké usilování, cílevědomou činnost, která má vést k… k něčemu. K nějakému cíli. Nemusí!

Tohle je základní bod, ve kterém se rozcházím s Denisou Kerou. Patrick Zandl na to má jiný názor, ale to mi nevadí; v téhle věci mám totiž pravdu já. 🙂 Denisa brala blogování jako cosi, co je sui generis aktivismem. Jako činnost, kde pouhým provozováním automaticky spadáte do jakési komunity, byť nejasně formulované, a předpokládá se, že sdílíte nějaké společné hodnoty. Je pochopitelné, že Denisa nahlížela blogy svým pohledem, který je (kdo ji znáte, doplníte si vhodná slova, třeba levicový, radikální, fundamentalistický, třídně-bojový…), a viděla v nich komunitu. Proto ji například velmi rozčílilo to, že Filip Rožánek zveřejnil někde v „klasickém médiu“ (ozdrojovanou) zprávu z blogu – tahle informace podle Denisy „patřila bloggerům“, nikoli „médiím“. Dnes, po deseti letech, je, myslím, dobře patrná absurdita takového postoje. No a stejným způsobem jsme se rozkmotřili i my – proti Denisině tezi o blogování coby manifestaci (postoje, příslušnosti ke komunitě, …) jsem stavěl tezi blogování coby diletantské aktivity: velká část to dělá jen proto, že je to baví, nic od toho nečekají, nepřipadají si nijak výluční ani jako součást komunity…

Bylo by krásné, kdyby lidé chápali smysl napsaného, ale buďme realisté a obětujme pár sekund na explicitní vyjádření: To, že blogování umožňuje diletantský přístup k psaní neznamená, že všichni bloggeři jsou diletanti, ani že každý diletant je blogger, ale jen to, že můžete _diletantsky publikovat. _Stejně tak tvrzení „nemusí vést k nějakému jasnému cíli“ není totéž co „nesmí…“

Tak. Jste diletantský publicista, v tom smyslu, který jsem zmiňoval výše (pokud se vám to slovo nelíbí, tak si to přepište třeba do podoby publicista mimochodem, publicista bez nutnosti, publicista ze zábavy, …) – co je pro vás úspěch?

Pokud blogujete mimochodem („bloguju tak jak jdu životem“) a neusilujete („zen blogging“), tak asi nedokážete definovat svůj úspěch v blogování. Neznamená to, že nemůžete díky blogování dosáhnout úspěchu jinde, mimochodem – zlepšíte se v psaní, stanete se citovaným zdrojem, naučíte se zvládat blbé komentáře, najdete lidi se stejnými zálibami, cokoli z toho.

Na druhou stranu jsou bloggeři, kteří berou blogování vážně. Někteří musí (píší firemní blogy nebo blogy – magazíny), jiní zkrátka berou vážně sami sebe a všechno, co dělají. Pro ně existují objektivní (i méně objektivní) metriky. Nejčastěji používají počet návštěvníků, protože se nejsnáz měří. Správnější by asi bylo měřit impact – nějaký vliv, počet citací, počet odkazů, unikátnost informací atd., ale na to vám počítadlo bez hlubší znalosti nepomůže. U vážného blogování můžete používat všechny ty techniky z kurzů, konferencí a knih, které se motají okolo sousloví „úspěšný blogger“. Věřte tomu všemu doslova, jestli chcete; pokud jste moudří, zjistíte, co má smysl a co ne a dokážete to využít.

Pokud tedy o něco takového usilujete.

(Teď si můžete v předchozím textu nahradit slovo „blog“ slovy Twitter, Facebook, whatever…)

Ideové poselství (tl;dr): Ať už blogujete, píšete na Twitter, na FB či kamkoli cokoli, tak si uvědomte, jestli to děláte s nějakým vážným úmyslem („chci být slavný / chci si tím vydělat / chci být vlivný / mám to jako pracovní úkol“), nebo jestli jste diletanti v tom nejlepším smyslu slova, kterým nějak nesejde na tom, čeho tím dosáhnou… Pokud patříte do té druhé kategorie, jako že pravděpodobně ano, tak se můžete v klidu na všechny poučky vykašlat a psát tak, jak se vám to hodí. Klidně vydejte článek ve tři v noci v neděli a porušte všechny „pravidla úspěšného blogu“. Žádný stres. Ostatně, když se podíváte třeba na žebříček českých twitteristů, najdete na předních místech vyrovnané počty celebrit, firemních účtů a diletantů, co twitují, jak je napadne…

Proč jsem se vlastně o tom rozepsal? Protože mě zaujala upoutávka na konferenci – cituju: „Jestli netušíte, kam až vliv Twitteru sahá, kdo ho sleduje, kdo se jím nechá ovlivnit, jak na něm uspět a jak ho můžete využít ve svůj prospěch, pak na této akci nesmíte chybět. Na celodenní konferenci #CZTwitter vystoupí PR a marketingoví manažeři, správci firemních účtů, vlastníci populárních twitter účtů.“ Což vypadá přesně jako skladba lidí z té první skupiny, pro tytéž lidi.

Jenže já jsem twitterový diletant. Takže nejdu. Nezajímá mě, jak „uspět na Twitteru“, protože o to neusiluju (a i kdybych usiloval, bylo by na místě zvážit, jestli se moje představa o úspěchu shoduje s představou „PR a marketingových manažerů, správců firemních účtů a vlastníci populárních twitter účtů“).

PS: Když jsem vzpomenul ta pravidla – jednou jsem četl seznam toho, jak byste měli tweetovat, pokud chcete být úspěšní (heh). Seznam byl přeložený z nějakého EN originálu, a jedno z nejskvělejších pravidel bylo „tweetovat o víkendu, kdy je na Twitteru nejvíc lidí“. Mno. Český Twitter v pátek ve dvě odpoledne zemře, první záchvěv života ukáže v neděli večer a probere se v pondělí ráno. Na to si vzpomeňte, až budete nekriticky přejímat „zlatá pravidla pro úspěšné cokoli„.