Takové inženýrsko – genetické zamyšlení, především o tom, jak snadné a pohodlné je sklouznout ke kladné zpětné vazbě.

Když jsem byl mladší, myslel jsem si, že nejzajímavější myšlenky a nápady mají lidé, kteří znají nějaký obor do obrovské hloubky. Jako by tam na dně, kam není dáno sestoupit každému, nacházeli perličky vědění. Mýlil jsem se.

Ukazuje se, že nejzajímavější věci nevznikají v hlubinách vědění, ale na okrajích, v „hraničních“ oborech, tam, kde se setkává vědění z jedné oblasti s věděním z oblasti jiné. „Čistý“ obor je proti tomu jalový, to zajímavé se ukazuje až při jeho přesahu do jiných oblastí života.

Ve světě vědění, „memů“, tedy platí velmi podobný princip jako ve světě genů. Křížení v rámci jednoho odvětví může posílit některé rysy, ale zároveň má tendenci posilovat i ty nežádoucí. Funguje jako kladná zpětná vazba, jako zesilovač extrémů. Ano, někdy nemusí být na škodu řádně zesílit některé vlastnosti – ale pak je vždy zapotřebí zabrzdit a vývoj stabilizovat, třeba i za cenu dočasného oslabení.

Když jsem psal glosy pro Zdroják, vídal jsem dost často příklady myšlení, které jsem si nazval „programátorským inbreedingem“. Někteří „čistí“ programátoři, kteří odmítali jakékoli jiné obory („tlachárna“, „neexaktní“, „nesmysly“, „módní hype“), byli v programování ponořeni velmi hluboko a nepochybuju o tom, že dosáhli opravdu významných hlubin znalostí svého oboru. Posilovali se kladnou zpětnou vazbou od sobě podobných a sobě nepodobné vytěsňovali.

Chápu jejich neštěstí, když se museli setkávat s iracionálnem, absurditou, nepředvídatelností (to je v programování jev nevítaný) nebo s nelogičností. Bohužel, svět a ostatní lidé bývají iracionální, chovají se nelogicky a „nepředvídatelně“. Tu nepředvídatelnost jsem dal schválně do uvozovek – oni se totiž často chovají nepředvídatelně v rámci „binárně logického systému“, ale z jiného úhlu vzato se chovají vlastně racionálně a logicky.

Problém je ten, že k pochopení jejich „racionality a logiky“ je zapotřebí znát i spoustu těch „pohrdáníhodných“ oborů, třeba ze společenských věd – ekonomie, psychologie, sociologie, … Spousta „naprosto nelogického“ chování se pak jeví jako docela dobře předvídatelná, vysvětlitelná a popsatelná (i když možná stále nelogická).

Jenže – kde takové znalosti získat? V „inbreedingu“, mezi ostatními čistými programátory, nejsou. Tam se naopak posiluje extrémní názor „uživatelé jsou pitomci, kteří to nikdy nepochopí, ale to nevadí, my si to děláme po svém, a když nám nerozumí, tak RTFM!“ Blablabla, když chceš řídit auto, tak taky musíš mít řidičák…

Praktická užitečnost polyhistorů nebyla v tom, že toho tolik věděli a mohli by jít z fleku do soutěže Chcete být milionářem? Kdepak. Jejich hodnota byla v tom, že dokázali překračovat hranice mezi obory, nacházet uplatnění jednoho v druhém, nacházeli podobné problémy, k vyřešení problému z jednoho oboru dokázali použít znalostí a postupů z oboru druhého, a žádný obor pro ně nebyl „podřadný“.

Rád se pohybuju tam, kde vznikají nové a zajímavé nápady. Ty mě totiž stimulují. V myšlenkové monokultuře se k smrti nudím – připadá mi totiž opravdu jalová, a někdy i nebezpečná. Proto se stýkám s lidmi z jiných oborů: nabíjejí mě a v diskusi s nimi se dostávám dál, otevírají se mi nové obzory. (Ne každá diskuse má ale tenhle efekt – taková diskuse s omezeným člověkem mi obzory moc neotevře, maximálně v tom smyslu, že si potvrdím, že omezenost sama je neomezená.)

Je proto dobré překračovat hranice. Nejen ty mezi zeměmi – i když to vydá za několik let občanské nauky! Důležité je překračovat hranice mezi obory, společenstvími, myšlenkovými světy, kulturami… Samozřejmě, není to všespásné řešení a neznamená to, že každý, kdo vyrazí za hranice (republiky, oboru, zvyklostí, …) automaticky přijde s oslnivým nápadem. Stejně jako se naprostá většina cestovatelů spokojí s tím, že dojedou na to svoje oblíbené místo, tam čtrnáct dní vegetují s řízkama ze zavařovaček a pak se vrátí, tak i většina lidí, která překročí myšlenkové hranice, dělá mentální ekvivalent téhož. Ale to neznamená, že se zrovna vám stane totéž a že byste to neměli aspoň zkusit!

Na závěr si odbočím ke své současné (2013) práci: od začátku jsem souhlasil s tím, aby vývojářské oddělení pro redakci IHNED sedělo s redaktory v jednom prostoru, aby bylo součástí redakce, aby se účastnilo plánovacích porad, aby takříkajíc „žili s novináři“, protože jen tak se můžou obě skupiny navzájem obohacovat – vývojáři můžou novinářům nabízet technologické možnosti, které lze využít, a novináři naopak můžou vývojáře inspirovat k netradičním řešením. Navíc si myslím, že je dobré, když vývojáři mluví přímo s těmi, pro koho pracují. V našem oddělení je naštěstí běžné, že novinář tu sedí s vývojářem u jednoho stolu a řeší věci spolu – každý z jiného úhlu pohledu. Je to rozhodně lepší než běžný model segregace, kdy se novinářská část s tou vývojářskou potkává jen prostřednictvím „projektového vedoucího“, který dostane na poradě „zadání“ a nějak ho předá. Segregace posiluje vzájemnou nevraživost obou částí, tendenci k dělení na „my“ a „oni“, inbreeding…