(Vyšlo na IHNED.cz)

Tuhle jsem četl docela dlouhý a argumentačně bohatý text, tuším, že to bylo něco o ruské propagandě v ČR od Ondřeje Kundry, a k tomu kdosi přičinil komentář, který by se dal shrnout do jedné věty: “To je moc hezké, že to takhle víme, ale je to naprosto na nic, protože autor jaksi nedokázal říct, co s tím máme dělat!”

Všímám si toho poměrně často. Když už nějaký negativní čtenář neví, co by vytknul, tak vytasí argument “neříkáte, co máme dělat!”

Škoda, že se nedochovaly dopisy čtenářů z dob dávno i nedávno minulých, jistě bychom v nich četli něco jako “Pane Čapek!” (nedělám si iluze, že zlozvyk oslovovat prvním pádem je nějaká extra novinka) “Je hezké, že jste tak jako rozebral nebezpečí, které lidstvu hrozí od diktátorů / od robotů / od mloků, ale je to celé úplně na nic, protože jaksi nenabízíte řešení…”

Po pravdě řečeno se trochu děsím autorů, kteří “nabízejí řešení” a “říkají lidem, co mají dělat”. Mám mnohem raději, když mi nabídnou dostatečné množství argumentů a podrobný vhled, abych se mohl sám rozhodnout, co dělat, jak to řešit, nebo dokonce, nedej pámbu, že to nebudu řešit vůbec. Ale připadá mi, jako bych byl s tímto názorem osamocený. “Autore, ty pako, ty se tu vykecáváš, ale neřekls nám, co máme dělat!”

Chtěl bych křičet pokaždé, když to čtu: “Použijte hlavu! Hlavu!!! Máte ji na krku!” Ono je ale mnohem snazší dožadovat se “řekněte mi, co mám dělat”, než si na to přijít sám. A třeba riskovat, že budu dělat něco špatného, neefektivního, nebo dokonce zbytečného. Jo, to když nám řeknou, co máme dělat, to pak můžeme vždycky zahrát alibistickou obezličku: “Ale oni nám řekli, že to máme dělat!”

Hlavně nenést odpovědnost za svá rozhodnutí, protože bychom museli nést možná i následky, že? Co na tom, že si dal někdo tu práci a popsal situaci, když neřekl prostému lidu, který jako jeden muž a jedna žena touží po akci, co mají přesně dělat. Co na tom, že někdo objeví důvod, proč vysychají potoky, a podrobně ho popíše, když neřekne, odkud kam se má kopat!? Trochu se bojím lidí, kteří by neustále “něco s něčím dělali”. Možná působí jako akční, jako hybatelé, možná si o sobě myslí, že “nebýt mne, tak nikdo nic neudělá”…

Ve skutečnosti dělat něco dřív, než si rozmyslím, co vlastně dělám a proč, vede ke škaredým koncům. O Ernestu Rutherfordovi (fyzik, najděte si na Wikipedii [https://cs.wikipedia.org/wiki/Ernest_Rutherford]) se traduje, že jednou přistihl pozdě v noci nějakého mladého studenta ve své laboratoři. “Co děláte?” – “Pracuju,” odpověděl student. “Aha, a co jste dělal dopoledne?” – “Taky jsem pracoval!” – “A včera?” – “Pracoval jsem celý den až do večera,” odpovídal student a čekal, že ho Rutherford pochválí. Ten se ale místo toho zamračil: “Vy tedy pořád pracujete… Poslyšte, a kdy přemýšlíte?!” Královně Alžbětě je připisovaný výrok “když nevím, co dělat, nedělám nic”.

Hlavy pomazané i slavní fyzikové to věděli: není hanbou ani ostudou nevědět, co dělat. Obyčejné popsání a sesumírování stavu může být mnohem důležitější, než dát hned návod, “co s tím udělat”, protože bez toho je veškeré dělání většinou kontraproduktivním mrháním energií.

Trošku jako by to souviselo s nahlížením na duševní práci. Člověk, který se zamýšlí, analyzuje, zkoumá, dává do souvislostí, bývá často napadán coby “neproduktivní”. Jako by “zlaté české ručičky” stály výš než “česká hlavička” (nikoli ta fotbalová). “Kdyby místo toho filosofování šel radši do Mišelinky tahat gumy…” hlásá absolvent Vysoké školy života, a já vám nevím: je to proto, že sám na nic jiného nemá? Nebo je to ještě nějaký relikt socialismu, který glorifikoval fyzickou práci?

Mám schovaný komentář k jedné diskusi, který tohle všechno hezky demonstruje: “Premyslim pokazde, kdyz ctu tyto znale, vsimave, chytre, moudre komentare, uvahy a kritiky mnoha lidi k cemu je to dobre. At uz tady nebo kdekoli jinde na netu. Proc tim ztracite vsichni cas? Opravdu se tak nudite a nemate co delat? Nebo potrebujete sami sobe nekteri dokazat jak jste chytri a vsimavi a masirovat sve filosoficke ego? Nebo proc? Tady s tim nic neudelate prece…”

Tam chybí už jen ono legendární: “Kdybyste radši šli ven, pinkli si míčem a pak si sedli na jedno orosené do hospůdky…”

Já samozřejmě nevím, co s tím dělat, a nemám žádné řešení. Ale vy už jistě na něco přijdete!