(Psáno pro IHNED.cz)
Ján Simkanič sepsal článek Proč se nebát Miloše Zemana [https://www.simindr.cz/proc-se-nebat-milose-zemana/], ve kterém se podíval na situaci kolem prezidentské volby, která nás čeká, a přinesl některé argumenty, které by mohly hrát velkou roli v případném nezvolení Miloše Zemana prezidentem pro druhé volební období.
Chápu jeho argumenty, považuju je za validní a osobně a za sebe bych byl moc rád, kdyby měl pravdu. Jenže “osobně” a “za sebe” je velmi ošidná optika. Věřit tomu, že lidé, najmě voliči, vidí věci, co mně připadají očividné, je naivní. Někdy příjemně překvapí (třeba když voliči zastavili Jiřího Paroubka, i když to bylo těsné), většinou ale bývá člověk překvapen spíš nepříjemně, dívá se na zprávu Statistického úřadu a kroutí hlavou: To přeci není možné, oni na to lidi fakt skočili.
První Honzův argument (známe se osobně, proto si dovolím familiární oslovování křestním jménem) je, že obhajovat je sice snazší než vyhrát poprvé, ale že Zemanovi velmi pomohla desetiletá “politická abstinence”, během které milosrdný čas zastřel zapomněním ty nejhorší excesy (od Bambergu a Olova a kufříků po prograné soudy na ochranu osobnosti a vysouzené omluvy). Teď budou mít lidé jeho působení v živé paměti, tak… Tak co? Tady mi připadá, že Honza věří, že lidé jsou jako on. Že se jim hnusí to, co Zeman provozuje a jakým stylem se projevuje. Jenže je to opravdu tak?
Opravdu se lidem Zemanův styl protiví? Máme jednu část společnosti, té se protiví jednoznačně. Máme druhou část společnosti, té vyhovuje. Věřme tomu, že tyto dvě části jsou plus mínus stejně velké. Co ale ta část mezi? Ta se rozhoduje navenek iracionálně – často třeba protestují proti stylu toho druhého kandidáta. “Schwarzenberg před druhým kolem moc tlačil na pilu, tak jsem to hodil Zemanovi” jsem slyšel v několika obměnách od lidí, které bych rozhodně neřadil do Zemanova elektorátu.
S tím souvisí i druhý argument z výše zmíněného článku, tedy že Hrad vytváří dojem, že je Zeman oblíbený. Jenže sympatie bude v prezidentských volbách hrát menší roli než averze, snaha to natřít “těm nesympatickým”. Tam je jedno, jak moc silný je mýtus o Zemanově oblíbenosti, protože rozhodne, jak moc silný bude odpor k protistraně.
Chápu, že pro člověka, co frustraci neprožívá, je velmi těžké představit si, jak silný to je motor. Máme tendenci podceňovat sílu téhle emoce u jednotlivců, natož u společenství. Spoléhat se na to, že “všichni budou mít už Zemana plné zuby” je příliš ošidné. Voliči ho můžou mít plné zuby, a přesto se jich najde nezanedbatelné procento, kteří ho budou volit jen proto, že jejich frustraci pohladí představa, jak těm, co dneska proti Zemanovi vystupují, popraskají vzteky žilky. Frustrace nejedná ve prospěch toho, kdo jí trpí, ale v neprospěch těch, co jí netrpí.
Honzův článek končí optimisticky: Zeman podruhé prezidentem nebude. Svůj optimismus opírá o přesvědčení, že dojdou aktuální témata, Kalousek i imigranti vyčpí a Zeman bude bez strašáka, navíc že se podařilo aktivizovat spoustu lidí proti Zemanovi, kteří jistě přijdou s potřebnými změnami. S některými tvrzeními lze souhlasit, například že věk může hrát větší roli než se nám dnes zdá, ale nemyslím si, že dostatečně velká část společnosti sdílí znechucení Zemanem, jak se nám za klávesnicemi v médiích zdá.
Miloš Zeman nám může připadat jako eklhaft, ale to nebude rozhodující. Ani to, jestli bude marketingově zabalený do billboardového portrétu vyphotoshopovaného sympaťáka bez jaterních skvrn. Rozhodnou jiné věci: intenzita frustrace a rozdělení národa. A na tom pracují jiné síly než sebehledný inženýr ekonomie v důchodcovském věku. Ten jim možná napomáhá a hraje podle jejich notiček, ale nakonec on nebude ten, kdo určí agendu; nanejvýš bude jednat v souladu s ní.
Druhá prezidentská volba je v tomto ohledu téměř nezávislá na tom, co Zeman dělá nebo nedělá. Závisí jen a pouze na tom, jak moc se podaří zájmovým skupinám dělit společnost, zpochybňovat polistopadový vývoj a orientaci prozápadním směrem – a v tom je Miloš Zeman jen nástroj, nikoli původce. Pokud se to podaří, bude prezidentem Zeman, i když se možná bude jmenovat jinak. Frustrovaný lid ho zvolí, i kdyby současný prezident hned zítra celou půlhodinu opakoval v rádiu “pussy”, koupal se nahý ve Vltavě a v opilosti převrhnul chrám svatého Víta.