Vydejte se se mnou na výpravu do mé vlastní bloggerské minulosti. Nabízím výběr svých starších článků, někdy i po letech aktuálních, někdy vhodných k okomentování s odstupem…

Pamatujete se na Chrome OS od Google? Pokud ano, tak si asi pamatujete i na neskutečnou mediální masáž, kde se komentátoři předháněli v tom, kdo napíše víc článků o systému, o kterém nikdo nevěděl, a kdo dokáže víc adorovat Chromebook, tedy notebook, kde je jen prohlížeč a všechny aplikace jsou webové. Tehdy jsem to glosoval přirovnáním k automobilu na bukové piliny. Chromebooků vzniklo od té doby, hmmm, když hodně, tak asi deset typů. Tak jako ne že by to byl úplný propadák, že… ale na to, jakou měl mediální pozornost, je to docela slabota.

První článek pro Lupu, co jsem napsal, byl ten o Opeře Unite. Dostal jsem tehdy v komentářích co proto, hlavně za to, že jsem nesdílel nadšení. Komentátorská sestava na Lupě (později jsem tento komentářový prostor překřtil na „Anarchistickou revui Doutnák“) mi nestála za debatu; jediný, kdo reagoval k věci a slušně, byl Daniel Milde – a já zveřejnil svou polemiku s ním. Po téměř čtyřech letech bych se rád zeptal: Tak co Opera Unite, jak to šlape? Ale nechci být lacině jedovatý…

Když jsem u té Lupy – měli jsme s Patrickem tehdy vizi ostrého komentátora, našeho alter ega, který bude komentovat dění v IT z pohledu, řekněme, ne příliš technického, a klidně se pustí i do článků na Lupě. V rámci tohodle experimentu jsem zkusil napsat pár glos stylem, který mi není vlastní (konkrétně stylem Dava Barryho). Bohužel, experiment nám zaříznul Aleš Miklík s tím, že Lupa nemůže vydávat články od neexistujících autorů. Mně po tom experimentu zůstaly tři glosy a la Barry, tak jsme je vydal u sebe. Několik lidí pak za mnou přišlo a říkalo mi: Hele, to je dobrý, to jo, ale vypadá to jako Dave Barry, to není tvůj styl! Což mě potěšilo, protože to byl úmysl. Zůstaly mi Virtuální světy nebo Mezinárodní den fotrů.

Facebook sice vypadá jako nějaká cool vymazlenost pro mládežníky, ale je ideální i pro zfotrovatělé morousy, jako jsem já. Je to místo, kde pravidelně dostávám spoustu pozvánek na nejrůznější akce a do nejrůznějších skupin, takže si můžu chvíli užívat pocitu, že o mne svět stojí, no a rovnou je tam můžu ignorovat, protože jsem nudnej fotr.

K politice jsem se taky párkrát vyjádřil. Třeba v článku Prezidentista, kde jsem si trošku zavěštil slovy „Počkejte, až bude prezidentem Okamura nebo Gott…“ Predikoval jsem, že vítěz bude zvolen nepříliš velkým rozdílem; seknul jsme se v předpovědi, že ho čtvrt národa bude milovat, čtvrt nenávidět a půlce bude ukradený.

Nostalgičník: První zápisek na vlastní doméně ever.Nevím, čím to, ale měl jsem poměrně dost článků o davech. Jako třeba ten o davu a lůze:

„Nejde o to, že by davový člověk byl hloupý. Naopak, ten dnešní je chytrák a má větší schopnosti chápat než dřív. Ale tato schopnost mu není k ničemu.“ Ne že by se vulgární tvor cítil vynikajícím a ne vulgárním; ale vulgárnost prohlašuje a vnucuje právo na vulgárnost a vulgárnost jako právo,“ píše Ortega. Trefně tak vyjadřuje, že naši dobu vyznačuje to, že obyčejný člověk, vědomý si své obyčejnosti, si troufá hájit právo na všednost a vynucuje si ji všude. Ruku v ruce s tímhle postojem jde selhání elit, o jejich rezignaci na cokoli, co by jen vzdáleně připomínalo člověka přesahující hodnoty. Elity se dnes utápějí v pochybnostech a jakoukoli myšlenku na vedení samy sobě zakazují, protože v ní cítí „pošlapání rovnosti“. „Kdo jsem já, abych řekl, co se má nebo nemá?“ je leitmotivem úvah dnešního intelektuála. Bohužel. Už Čapek trefně poznamenával: „Kdyby se noviny nesnažily ráno i večer služebně vecpat na úroveň svých čtenářů, ztratili by čtenáři brzy uspokojení ze své průměrnosti. Říká se, že noviny jsou dělány svými čtenáři. Ano, bohužel: měly by však být dělány několika vzdělanými a myslícími lidmi.„

Glosoval jsem to přirovnáním s opicemi, co buší do psacích strojů.

Některé věci se vrací stejně úporně jako malárie. Třeba absurdní zbožštění diskusí, v jejichž jménu se mrhá časem i na plané debaty. Nebo názory na to, jak správně používat tu či onu sociální síť. Víte třeba, že nemáte vést dialogy na Twitteru?

Kdo sleduje moje pořady pravidelně, ví, že se rád věnuju i češtině. Legendární je článek Titulatura, ale i novější články jsem jí věnoval. Třeba v článku o překladu zahraničních programů a webů se dozvíte, co to je prostorový klíč!

Taky vám chybí na Facebooku tlačítko „To se mi nelíbí“? Zdá se vám, že mít pouze možnost vyjádřit souhlas je omezující? Psal jsem o tom v Kultuře nesouhlasu:

Ostatně i na některých diskusních fórech se rozmohlo tlačítko „Děkuji“. Někdo přidá nějakou zprávu, informaci apod. a ti, kterým tato informace pomohla, kliknou na Děkuji. Diskuse tak zůstává čistá, ale autor ví, že jeho práce nebyla marná.
A teď mi řekněte: Proč tam není k pozitivnímu zpětnovazebnímu tlačítku DĚKUJI taky nějaké negativní tlačítko („Chcípni!“) Myslíte si, že by jeho zavedení nějak „pozdvihlo diskusi“? Že by zpřesnilo informaci? Že by narovnalo pokřivený uměle pozitivní náhled na svět?

Před časem skončilo Bloguje. O konci jsem psal nedávno – pojďme si připomenout začátky:

Když už se programování blížilo ke spuštění betaverze, tak Marvin s Jirkou prohlásili, že jsem na ně moc rychlý, že je potřeba hodně času na analýzu, že tamto a ono a hlavně, že název „bloguje“ není moc dobrý, protože nikdo neví, co to vlastně znamená – „blogovat“. (Nezapomeňte – blogů, co se nazývaly blogem, bylo v té době v ČR asi tak 30.) Tvrdil jsem, že „bloguje“ je název dobrý, že se to slovo ujme (pokud se ujmou blogy jako takové) a velmi ostře jsem se stavěl proti jejich návrhu, který zněl: „Minimag„.

Mám v zásobě ale i případy, kdy jsem se šeredně mýlil, ze svého omylu jsem se poučil a varoval jsem před stejným omylem ostatní. Několikrát jsem třeba psal o tom, že je třeba, aby autoři českých projektů dbali trošku na PR a popularizaci, že nemůžou sedávat jak panenky v koutě. Tuším, že první článek byl komentář ke kauze Jabbim. (Jojo, Pinkyho mám zablokovaného dodneška, a on mě dodneška tituluje – inu tak, jak je jeho zvykem.)

No a na závěr to trochu odlehčíme dnes již legendárním failem Technetu, který nám ve stručnosti představil, co umí Windows 7. Ke cti jim slouží, že článek nestáhli, zachovali ho a ponechali pod ním i velmi podnětnou diskusi.

Tak hezký den!