Taková podivná síť, kde vám může každý položit otázku a vy na ni můžete odpovědět. K čemu to je? Čtěte dál…

Ani nevím, jak jsem se tam dostal. Někdo někde odkázal, tak jsem si založil účet, tvítnul to, a začaly chodit dotazy. Pár jsem si jich vzal ze „systémového zásobníku“, to jsou takové ty obecné, no a zbytek je od lidí.

Smazal jsem jen jednu jedinou, tu Kolesovskou „Kolik bazénů uplavete…“, ale na ostatní jsem poctivě odpovídal. Po chvíli přišla jedna metaotázka: „K čemu to je dobré?“ Upřímně jsem odpověděl, že netuším, ale od té chvíle mi to začalo vrtat v hlavě: K čemu by takováhle věc, jejíž celý princip (!) jsem popsal v perexu (a to hned v té první větě), mohla být?

Kdosi psal, že to je sociální síť, kde teenageři kladou otázky svým idolům, PR pracovníci těchto idolů pak na ty otázky odpovídají, teenageři si ty odpovědi tisknou a dávají si je do rámečků nad postel.

Tak urkitě. Teenagerů tam je jak škaredých psů, a jejich otázky (i odpovědi) mi poskytují spoustu studijního materiálu („Hej, proč jseš kurva a šukáš za prachy?“ – „Protože mě to baví, dylyno!“ nebo „Líbí se ti Tomáš z déčka?“ – „Ne“). Zcela paralelně s tímto světem na ask.fm existují i lidé z našeho vesmíru a kladou si tam různé otázky. Ale to pořád nevysvětluje, k čemu by to mohlo být.

Egotrip? Být za duchaplného před anonymním davem? Hmmmm… No dobře, tak třeba to by mohl být důvod. Jenže zrovna já si můžu hrát na duchaplného před anonymním davem kdekoli jinde. Proč jsem tedy odpovídal (a odpovídám dál)?

Pro mě je to největší kouzlo v tom, že dostávám otázky, které by mě nikdy nenapadly. Uvědomuju si to, můžu se zamyslet nad tím, proč by mě to nikdy nenapadlo, a tím se dozvídám zase něco o sobě.

Třeba jsem o sobě zjistil, že opravdu nemám „tři nejoblíbenější…“ – cokoli. Knihy, filmy, herce, písničky, zpěváky, počítače, telefony, OS, značky, jídla… Takových otázek tam byla spousta, a já upřímně netušil, co na ně odpovědět. Já nevím, jestli to někdo máte taky, občas mi připadá, že jsem divný, protože nedokážu říct tři nejoblíbenější herce (natož jednoho!) Jako ten chlapík ve známém vtipu: „Nemám! Prostě nemám!“ Proč ne? Netuším, ale asi to bude souviset s tím, že jsem většinou u podobných věcí měl široký záběr, a postavit vedle sebe Mobyho, Residents, Metallicu a Už jsme doma, tak si opravdu nevyberu, co z toho mám raději než ostatní.

Některé otázky byly ale dobré, když jsem se nad nima zamyslel. „Co chceš vědět o budoucnosti?“ nebo „Které dětské sny sis splnil?“ Hmmm… Jaké dětské sny jsem měl? Splnil jsem si je? A co když si pamatuju jen ty, co jsem si nesplnil? A chci vůbec vědět něco o budoucnosti? A co odpovědět, když vám anonym položí dotaz: „Máš mě rád?“

Takže jsem se na ask.fm nakonec něco dozvěděl o sobě. ne z dotazů, ale z toho, jak jsem nad nima přemýšlel. A k čemu že to jinak je? No nevím k čemu to bude vám; já z toho uvařil blogpost. Ale klidně se ptejte.