Znáte ten pocit, který se dostaví, když se o něco pokoušíte znovu a znovu, stále to nejde a nejde, už opravíte všechny možné chyby, které jsou na vaší straně? Najednou se vám v hlavě objeví takové zprvu nejasné tušení, co se postupem času stane čitelnějším: Chyba tentokrát není v tobě!

S Androidem mám historii poměrně stejně bohatou jako s Linuxem. Taky jsem se mnohokrát snažil přejít, změnit, používat… Opravdu jsem se snažil, učil se, návyky získával, ale nakonec jsem přišel na to, že to dře, a že to dře ne kvůli tomu, že jsem návyky získal špatně, ale kvůli tomu, že to prostě dře a není to kompatibilní s mým vesmírem. A vůbec nejde o to, že bych snad neuměl s příkazovou řádkou (se kterou jsem pracoval dřív než se mnozí z linfanboys vůbec narodili), ale o to, že s ní pracovat nechci, když to řeknu obrazně. 🙂

Jsem rád, že je linux hrozně svobodný OS, který nikoho k ničemu nesvazuje, a že si ho můžete udělat podle svých představ, ale to je mi na pendrek. Já chci OS používat, a ne „si ho dělat podle svých představ“. Během několika let sporadického používání Linuxů na desktopu jsem zjistil, že v zásadě pracuju s něčím, co:

  • vypadá jako Windows, ale jen na 90%
  • chová se jako Windows, ale ne naprosto
  • má aplikace jako Windows, ale nejsou to ony
  • funguje podle představ mnoha lidí najednou

Takže například na úkol, pro který je ve Win jedna aplikace, můžu mít v Lin asi pět různých, ale ty buď mají většinu funkcí, ovšem ne tu, co potřebuju zrovna já. Jiné zas mají tu danou funkci, ale chybí jim ten základ. Pak jsou aplikace, co mají všechno, ale nedají se ovládat, a pak jsou aplikace, které navrhl dyslektik, a které mají možná to, co potřebuju, ale já to nikdy nezjistím, protože odmítám podstoupit pocity, obvykle spojované s lobotomií, pokaždé, když k tomu bazmeku sednu. (Příklad? GIMP!)

Před drahnou dobou jsem se na několikrát pokoušel sžít s Androidem. Androidí sekta mi často cpala před nos svoje telefony a šmrdlala tam s koool aplikacema („Skvělý, ne?“) a vysvětlovala mi věci, které jsem nechtěl slyšet. Třeba: „Hele, já to mám udělaný takhle šikovně, že tím hned zjistím, kdo má dneska svátek a jaké je počasí v Pelhřimově!“ – „Fajn,“ odpovídal jsem já, „ale asi mi to ani nemusíš ukazovat…“ – „Ne, hele, to je fakt boží, podívej! Tady mám ty widgety, hele, můžu si je měnit, na to mám takovou appku, počkej, to ti ještě ukážu…“

No, nakonec mě napadlo, že by to vlastně mohlo jít, že ty aplikace budou asi fajn a že když o tom všichni mluvěj a tak si to chválej, tak že bych to mohl i já zkusit, třeba přijdu na to, že jsem zrovna po tomhle toužil.

První verze byla 1.6. Po počátečním nadšení a nastavení systému jsem zjistil, že taknějak „dál není co…“ Poptal jsem se po aplikacích, co lidi používají, a dostal jsem hafo tipů na aplikace užitečné i ty druhé (na ty hlavně). Nakonec jsem to celé zahodil a vrátil se pokorně k WM6.5, který měl hardwarovou klávesnici a stylus.

Pak jsem měl v ruce nějaké Samsungy Galaxy, prý „coolest über maximal totál Android evr“. Systém pěkně svižný, to jo, graficky přijatelný, ale něco mi na tom nesedělo.

Pak přišel čas na Androidí tablety. Furt totéž – nějak to fungovalo, ale chyběl tomu ten drajv, něco, kvůli čemu bych měl ten tablet rád v ruce.

Myslel jsem si, že to je tím, že jsem netabletový typ. Ale BlackBerry Playbook mě vyvedl z omylu. To je tablet, který má svižný operační systém s několika úžasnýma a logickýma možnostma a u kterého je ovládání konzistentní. Po dvou dnech jsem na PB fungoval naprosto bez problémů a používal jsem ho na maily, FB i Twitter, na prohlížení webu i úpravu dokumentů i sledování filmů, všechno naprosto automaticky a přirozeně…

Teď mám kromě Playbooku i Samsung Galaxy Tab 2 (7.0 – to je úhlopříčka). Je to tablet s rozměry Playbooku (o polovinu tenčí) a s Androidem 4. Nad tím je něco, co se nazývá TouchWiz, a pravověrní Androidisté na to hrozně nadávají, že to je prý blbé a bez toho je to mnohem lepší. Zkusil jsem obojí a mohu vřele nesouhlasit.

Hlavní problém s Androidem není v tom, že si ho každý výrobce ohne k obrazu svému. Problém je zase v aplikacích. Jsou linuxové. Třeba taková appka pro Facebook: Funguje (taknějak plusmínus), ale když jsem chtěl udělat něco ne zrovna obvyklého (nevím co to přesně bylo, možná podívat se na něčí galerii), tak to prostě nešlo, protože nebylo jak. Vzal jsem do ruky Playbook a tam jsem to udělal. Vzal jsem do ruky Lumii, a tam to šlo taky. Proč to v té androidí appce nešlo, to je mi záhadou.

Ale nejde jen o Facebook. Některé aplikace mi obrátí displej a tvrdošíjně trvají na tom, že je mám používat na výšku. Některé aplikace potichu padají. Některé občas vyhodí prapodivnou chybu. Tablet se semo tamo odmítá připojit k wifi, musím zrušit konfiguraci pro daný AP a zase ji zadat. A když už to náhodou funguje a nepadá, tak se každá aplikace ovládá ale rajcenkrecht jinak. Některé mají kontextové menu na systémové tlačítko, jiné mají menu na dotyk, jiné na gesto. Některé dokonce mají zcela vlastní „filosofii ovládání“. Třeba takový ES File Manager. Dobrá věc, která mi umožňuje koukat na filmy ze síťového úložiště. Zapnu ho, a musím přepnout na LAN. Víte jak? V levém horním rohu je cosi velikosti tak 48 x 24 pixelů, a tam je třeba se trefit prstem! Dál už je to OK, ale tohle je prostě nedotažená věc.

A to je ten důvod, proč mi Android nevyhovuje. Mám na Tabu 2 stejnou sadu aplikací jako na Playbooku a Lumii. Když budou ležet vedle sebe a já budu chtít něco udělat, sáhnu po Androidu až jako po poslední možnosti. Aplikace pro něj jsou často „hotové na 90%“ a na dalších je vidět, že tvůrci připadalo mnohem důležitější dát lidem možnost nastavit si cokoli, než udělat fungující aplikaci.

Tolik asi k tomu mému včerejšímu tweetu. Není nic jako „Android mi nevyhovuje, protože má… a … a …, nemá … a … a to a to dělá jinak„. To je pohled technika, geeka. Mně Android nevyhovuje, protože mi nesedí. Každé další setkání s ním mě nejasným způsobem irituje, a pak nenaděláš nic, Václave, nic!

Chyba není ve mně. Snažil jsem se dostatečně. Výsledek je, že Android není pro mne.

(Pro vás je to zcela zbytečný článek; je tu jen proto, abych mohl příště jen odkázat a nevysvětlovat.)