Líbí se nám vaše osobitost a budeme rádi, když ji využijete v náš prospěch. Jediná podmínka je, že vaše osobitost nenaruší naši umělohmotnost.
Sedí takhle ejč ár manager, kouká se na ty Twittery a říká si: Hele, ten Grudl (*), von má tolik folourů a vysoký Klout skóre. Tyjo! Ten kdyby nám dělal tiskovýho mluvku, to by byla komunikace v sociálních sítích… A pokud ho nikdo nezastaví, tak udělá tu největší pitomost, co udělat může, totiž že si nějakého takového najde, nabídne mu dostatečný hmotný stimul a zaměstná ho.
„Líbí se nám váš styl, vaše osobitost, způsob, jakým komunikujete…,“ povídá, protože mu je žinantní říct na férovku: „Máme firemní účet, kam píše nějaký Josef z PR a sleduje to tam asi 115 lidí, takže z vašich 5000 followerů a tun retweetů máme všichni vlhký sny.“ A to si pište, že je mají.
Jejich komunikace totiž vypadá tak, že někam dají obrázek smečující tenistky a píšou: „Znáte tenisové míčky? Ty my neděláme. Neděláme ani ten chlupatý potah. My děláme stroje, které kontrolují, jestli ty chlupy mají správnou délku. Jsme Dumb Corporation.“ Což je sexy mesydž jako fík. Není divu, že při představě, jak @DavidGrudl píše „V DumbCorp jsme spustili novou linku, šli jsme zakalit a teď sedíme v indické restauraci“ a osm tisíc followerů se dozví, že v Dumb mají novou linku a že jsou cool, se takový manažer orosí jak Jahůdková Terez při vidině nové Nokie.
Jenže nudnost Dumb Corporation není daná tím, že to neumí, ale hlavně a především tím, že nemají koule na to, aby byli zajímaví. Vydat na facebooku tiskovou zprávu je totiž to nejbezpečnější, co mohou udělat. Taková zpráva už prošla korporátním střevem a nikdo z ní nevyvodí důsledky. Ale trochu se odvázat? To zavání průserem, a průser si žádný korporátní PR poskok s hypotékou na krku nemůže dovolit. Takže jo, odvázat se, ale nepřekročit přitom hranice, nepřibližovat se k hranicím, nejlépe o nich ani neuvažovat…
Problém je, že osobití lidé se neodvazují uprostřed davu. Osobití oscilují podél hranic, překračují je a ohýbají, tedy dělají přesně to, u čeho bude PR management v Dumb Corp. trnout hrůzou. Jenže tak to je: těm, co balancují na hraně, patří pozornost…
Zároveň tu musí zaznít, že balancování na hraně a překračování hranic samo nestačí k tomu, aby byl člověk osobitý…
Z jedné strany tu máme osobité a výrazné lidi se schopností zaujmout na sociálních sítích. Z druhé strany tu máme firmy, které jsou nevýrazné a nudné, ale chtějí zaujmout na sociálních sítích. Zní to jako řešení? Možná zní, ale pamatujte si: Spojení není řešení a nebude fungovat! Nikdy, never, ever! Protože firmy většinou ze své podstaty nemají koule na to, aby snesly někoho výrazného. Ostatně, kolikrát jste v korporátních inzerátech viděli požadavek „Hledáme osobitého člověka s jasnými názory, co se nebojí kontroverze a dokáže samostatně myslet“? To je samý „týmový hráč, flexibilní, ochotný se přizpůsobit“… Pilný prosťáček má pro takovou firmu totiž větší cenu, než výrazná (a tedy „problémová“) osobnost. Čímž neříkám, že to je špatně nebo dobře, jen konstatuju, že to tak je.
Pracovat s výraznými osobnostmi je jako jezdit na divokém koni nebo být s vášnivou krasavicí: musíte na to mít koule, pak si to užijete. Jakmile dostanete strach a pocítíte touhu je zkrotit, tak buď vyletíte ze sedla, nebo pojedete na tuctovém valachovi a budete mít nudnou brécu.
Moje dobrá rada pro firmy, co hledají někoho na sociální sítě: Nehledejte mezi špičkou. Nehledejte výrazné jedince. Hledejte si profesionály.