Pár postřehů ze setkání s jedním kriminálním případem…

Doprovodný text, který jsem napsal k datažurnalistickému experimentu „případu Mrázek“, na němž jsme pracovali s kolegou Honzou Cibulkou. Cílem bylo ověřit algoritmus z kriminalistického software, který umožňuje tipovat bydliště pachatele. Toto je vedlejší produkt, takové osobněji laděné vyznání nad případem, který je dneska už skoro zapomenutý. Text se proto nezabývá chronologicky Mrázkovými trestnými činy, ty jsou notoricky známé a mnohokrát popsané – viz též dokument Hrdelní zločiny (díl 1, díl 2) nebo moje shrnutí Mrázek – zloděj, násilník a sériový vrah.

Venku je jeden z prvních teplých jarních dnů a lidé si nadšeně užívají sluníčka. V kamenném domě, v němž sídlí kadaňský archiv, je ale docela zima. S kolegou Cibulkou ji moc nevnímáme. Tísníme se u jednoho stolu nad zažloutlými a rozpadajícími se průklepáky se strojopisem, nad černobílými fotografiemi a nad kaligraficky vyvedenými situačními plánky, uloženými v deskách, nadepsaných “TRESTNÍ SPIS – Václav Mrázek.”

Obracíme list za listem a studujeme detaily šedesát let starého případu.

“Já vůbec nevím, o jaký případ jde, jméno Mrázek mi nic neříká,” řekla mi paní z archivu a já v první chvíli nevěřil vlastním uším. Vždyť to je jeden z nejznámějších kriminálních případů naší novodobé historie, český sériový vrah, o němž sami kriminalisté říkají, že jeho případ nemá obdoby, pachatel, který děsil kraj mezi Chomutovem, Kadaní a Litvínovem řadu let! Pak mi ale dochází, že já znám Mrázkův případ pět, šest let, protože se o něj zajímám, ale to přece neznamená, že ho musí znát každý.

Vzápětí si trochu kacířsky říkám, že to je možná dobře. Že je vlastně správné, že lidé zapomněli na tu hrůzu a na strach, co obcházel krajem. Že se z Mrázka – fantoma stal jen mlhavý přízrak z minulosti. V Mrázkově případu se totiž těžko hledá nějaké morální ponaučení nebo varování, které bychom si měli vzít k srdci. Není v něm nic, co by se dalo přetavit do obecného mementa. Ani to obligátní “ženy, nechoďte v noci samy”, ani “děti, nechoďte s cizími lidmi nikam” se z Mrázkova případu nedá vyčíst. Snad jen takové obecné ponaučení – ale k tomu se ještě dostaneme!

Mrázek byl, jako většina sériových vrahů, naprosto neosobní zlo. K jeho obětem ho nic nevázalo, jeho oběti neudělaly nic špatně, ničím ho nevyprovokovaly, což je v rozporu s lidovými moudry, že “oběť si najde svého vraha” nebo že “znásilněná žena si o to řekla” (třeba “byla vyzývavě oblečená”). Tohle u sériových vrahů, a tedy i v Mrázkově případu, neplatí. Jeho oběti byly naprosto náhodné, Mrázek na ně narazil při cestách, a pokud cítil potřebu, tak zaútočil. Jednu z obětí například minul odpoledne na lesní cestě. Pak na ni zezadu zavolal: “Kam jdeš?” a když se dívka otočila, tak ji zastřelil dřív, než stihla cokoli odpovědět. Neměla příležitost vraha vyprovokovat – snad jen tím, že to byla žena a byla mladá. Jaké v tom chcete najít ponaučení? “Nebuďte mladá žena?”

S případem Václava Mrázka jsem se poprvé setkal před lety, vlastně tak trochu náhodou. V jedné internetové diskusi se opět lidé rozhořčovali, že “tyhle sexuální vraždy, to dřív, za komunistů, nebylo”. Nemám takové řeči rád, protože to jsou nesmysly. Samozřejmě že vraždy, i sexuální, i bestiální, i sériové, byly vždycky, jsou a budou. (O pár let později jsem se s tímto názorem setkal v případu “Rostovského rozparovače” Čikatila, kde stranické vedení rozhodlo, že případ několika desítek mrtvol nebudou řešit jako sériovou vraždu, protože “sériové vraždy v socialismu nejsou, ty jsou plodem kapitalistické dekadence!”)

Chtěl jsem se tedy dovzdělat, zjistit, jestli diskutéry jen klame paměť, a nasbírat argumenty pro případné polemiky. Logicky jsem se tedy dostal k těm nejznámějším případům: Straka, Hojer, Hepnarová, Čubírková, Vocásek, Vorel, … A v téhle sérii nelze případ Václava Mrázka minout. Na internetové diskutování jsem zapomněl a místo toho jsem se fascinovaně ponořil do kriminalistických materiálů, do beletrie, literatury faktu, do policejních memoárů, dokumentů i filmů na motivy těchto případů.

Když jsme letos s kolegou Cibulkou hledali vhodný materiál pro testování mapového software, který umožňuje vytipovat z míst jednotlivých trestných činů pravděpodobné místo pachatelova bydliště, napadlo nás vyzkoušet ho na nějakém notoricky známém případu – a Václav Mrázek se nabízel. Jeho případ je popsán na mnoha místech poměrně do velkých podrobností, dnes jsou zveřejněna i jména obětí, případ je dávno uzavřený a nehrozí nějaké zasahování do soukromí pozůstalých či obětí. Navíc se Mrázkovo působení omezovalo na poměrně malý prostor – Chomutovsko a později Kladensko, na rozdíl od novějšího případu Ladislava Hojera (Děčín, Brno, Praha, Ružín u Košic, …) Najít tedy místa, kde Mrázek vraždil, zanést je do mapy a nechat software pracovat se zdálo jako poměrně prostá věc.

Na severu Čech ztrácí paměť nejen lidé, ale i krajina. Místo první Mrázkovy vraždy dnes už neexistuje, místo něj je obří povrchový důl Nástup. Na místě další vraždy je dnes retenční nádrž. Ulice se jmenují jinak, město se rozrostlo, takže nás čekalo hledání starých map z padesátých let a jejich napasování na dnešní standardní mapové podklady. A když jsme zakreslili body, kde Mrázek zavraždil své oběti (což taky nebyla procházka růžovým sadem) a nechali software vytipovat jeho pravděpodobné bydliště, zjistili jsme, že v žádných pramenech, co jsou veřejně k dispozici, není uvedeno jeho chomutovské bydliště. Mrázek byl dopaden na Kladně, spisy jsou vedeny na jeho kladenskou adresu, ve všech materiálech zmiňovali kladenský dům, ale u Chomutova jsme byli ztraceni. Museli jsme tedy zabrousit do archivů.

Policejní reakce na dotaz “Hledáme materiály k případu Mrázek” byla jednoznačně odmítavá: “To nelze, to je otevřený případ, no vy jste se asi zbláznil?” Pak se ukázalo, že mají na mysli případ Františka Mrázka. “Václav Mrázek? To nevím, který to je rok? 1957? Tak to už bude skartované…” – “Počkejte, takhle známý případ, to přeci nemůže být skartované!” – “Aha, tak to pak nevím, to u nás nebude.” Oslovovali jsme nejrůznější instituce, od archivů po muzea, až jsme nakonec objevili Mrázkův vyšetřovací spis v policejním archivu – kde nám ale nejdřív řekli, že si ho od nich vypůjčila policejní škola a spis nevrátila…

Věděli jsme, že Mrázek bydlel v Chomutově ve stejném domě jako jeho rodiče, takže stačilo najít protokol z výslechu jeho rodičů, kde bude bydliště uvedené. Po chvíli jsme ho našli, a zjistili jsme tedy ulici. Rychlá kontrola na mapách ukázala, že ulice neexistuje… Města se zkrátka mění, a Chomutov nejen že není výjimka, ale přímo ukázka proměněného města.

Nakonec jsme podle různých náznaků zhruba určili, kde ulice byla – a taky se nám podařilo najít poválečnou mapu Chomutova, kde byla ta ulice zakreslená. Zmizela při rozšiřování válcoven. Ale potěšilo nás, že software vytipoval právě tuto část Chomutova.

Při zkoumání vyšetřovacího spisu jsme si ale uvědomili, že tam spousta věcí není – fotodokumentace, plánky, některé protokoly, které se například objevily v dokumentárním seriálu ČT. Kde tedy jsou? V pátrání budeme muset pokračovat.

Navíc jsme poprvé viděli podrobný soupis trestných činů, kterých se Mrázek dopustil. Je jich okolo sto třiceti – sedm vražd, několik znásilnění a pokusů o znásilnění, a zbytek jsou krádeže.

Zlodějíček

V populární literatuře se věnují autoři Mrázkovi hlavně jako sexuálnímu vrahovi a jeho krádeže jen zmiňují jakoby do počtu, ale až když člověk listuje spisem, tak si uvědomí obludnost celé věci. Ten člověk totiž ukradl, na co přišel. Ukradl prádlo ze šňůry, ukradl ze sklepa nakládané vejce, tři láhve domácího vína, ukradl králíky z králíkárny, husu, co se pásla na louce, ukradl ručníky, ukradl dětské peřinky z kočárku, ukradl saně, ukradl plumeaux (a my museli hledat, co to vlastně je, když jsme na to slovo ve spisech narazili), ze skříněk na koupališti kradl hodinky, hotové peníze, ukradl tabatěrku, dámské kolo, nebozez… a naprostou většinu ukradených věcí u něj policisté našli!

Ostatně Mrázek byl dopaden právě při krádeži a byl vyšetřován jako zloděj. Až když u něj našli holicí strojek, který ukradl na místě své poslední vraždy, tak si policisté spojili případy dohromady, udělali důkladnou domovní prohlídku – a objevili pistoli!

Zlodějina Václava Mrázka šla tak daleko, že i v návrhu na opatření, který je součástí Mrázkova spisu, je kromě vyjmenovaných vražd zmíněn právě tento rozměr celého případu, dokonce autor výslovně připomíná, že se Mrázek neštítil ukrást jediného králíka důchodci, který si ho krmil na svátky…

Souřadnice míst činů nejsou zcela přesné. U mnohých je nelze přesně určit. U některých to možné bylo, ale úmyslně jsme je, s ohledem na oběti, nezakreslovali přesněji.

Možná je teď vhodná chvíle podívat se na osobu Václava Mrázka. Pocházel z chudých poměrů, byl druhý nejmladší ze dvanácti dětí (čtyři jeho sourozenci zemřeli). Vychodil jen několik tříd obecné školy. Už jako dítě kradl, dokonce jeho rodiče ho posílali krást a chtěli, aby to učil i své sourozence. Což se mu minimálně v jednom případě povedlo – mnoho krádeží později spáchal spolu s bratrem Karlem, který byl spolu s ním nakonec odsouzen k dvanácti letům vězení.

Mrázek byl velmi lakomý, věci nerozdával, ale shromažďoval je – kupodivu je ani neprodával, aby získal peníze. Prostě si je nechával. Ukradená zvířata, nejčastěji husy a králíky, zkonzumovali doma. Pozoruhodné je, že Mrázek zvířata nezabíjel, musel to dělat jeho bratr nebo družka. On sám totiž nesnášel pohled na krev.

Mrázkova škudlivost se projevovala třeba i v tom, že nepil, neholdoval hazardu, nestrojil se nijak nápadně… Je jasné, že svému okolí nezavdával nejmenší příčinu, aby se o něj zajímalo. Však co je zajímavého na malém nenápadném chlapíkovi, co do hospody nechodí, s družkou se nehádá, nehýří a ve volném čase se projíždí na kole krajinou? Přesně tak totiž sousedé a kolegové Mrázka viděli.

Po Mrázkově zatčení a usvědčení uváděli mnozí svědci, že “na něm bylo něco divného”, že “měl zlé oči”, ale pravděpodobně šlo u většiny o nějakou zpětnou projekci, kdy si do nenápadného souseda promítli zlo, co “v něm přeci už dávno viděli” – ale až když se o něm dozvěděli. Ve skutečnosti všechny posudky hovoří o vzorném pracujícím a spořádaném občanovi.

… a násilník

Mrázek po třetí prokázané vraždě (2.6.1952) dva roky nikoho nezavraždil, což ale neznamená, že by se stáhl do ústraní a žil poctivě. Možná je naopak jeho řádění v té době ještě děsivější. Mrázek se totiž zaměřil na malé děti a v letech 1952 až 1954 se kromě neutuchajících krádeží dopustil několika napadení, pokusů o znásilnění a znásilnění, většinou na dětech. Šestiletá, osmiletá, dvanáctiletá, osmiletá, devítiletá… Někdy znásilnil a odešel, jindy byl vyrušen. Jednou utíkal před svědkem nahý až k místu, kde měl šaty, tam sáhnul po pistoli a na svědka ji namířil. Jindy se nahý, pouze s šátkem přes obličej, vřítil mezi hrající si děti, jedno z nich chytil a odtáhl pryč. Nebo potkal děvče na poli, obnažil se a vulgárně požadoval sex…

Dovoloval si i na mladé ženy. Několik jich pobodal, některé před ním s obrovským štěstím utekly. Jedna z napadených se později dokonce stala v práci jeho podřízenou (a kupodivu to nenahlásila na policii!)

Po dvou letech přišel (blíže nespecifikovaný) pokus vraždy, a po něm (14.7.1954) čtvrtá vražda. Pak další rok přepadávání, znásilňování, obtěžování a zlodějiny…

Navenek stále spořádaný občan. Jezdil na kole do přírody, občas zašel fandit na fotbal…

To všechno bylo zajímavé, ale nám bylo jasné, že někde musí být další spis, podrobnější, a že se nemůžeme omezit jen na známé vraždy. Ten, co jsme měli v ruce, byl policejní, vyšetřovací – ale někde přeci bude i ten spis, který měl soud! Mrázka soudil okresní soud v Chomutově, takže další hledání vedlo právě tam.

Chomutovský soud má dnes archiv v Kadani, a po kratším zjišťování nám paní z Kadaně potvrdila, že u nich nějaký spis s daným číslem jednacím opravdu je a že se jim ho podařilo najít. “To víte, oni to sem navezli, většina toho není ještě ani roztříděná a popsaná…”

Tak jsme se ocitli v kadaňském archivu a studovali další materiály k celému případu. Měli jsme štěstí – tentokrát jsme našli i fotodokumentaci, nalezli jsme situační plánky, mapy, a díky lehkému chaosu jsme ve spisech objevili i dokumenty, co s případem souvisely jen vzdáleně. Například v jedněch deskách s nápisem Tajné byla zpráva o tom, jak jsou nadřízené orgány nespokojené se stavem vyšetřování násilných trestných činů v okrese Chomutov, a v jiných deskách jsme zase nalezli statistiku vražd na Chomutovsku v té době. Čímž jsme vlastně čirou náhodou dostali do rukou pádný argument na všechny ty řeči, jak “tohle dřív nebývalo” – počet vražd “tehdy” a “dnes” je diametrálně odlišný, dnes se vraždí, v rozporu s obecným přesvědčením, přeci jen o něco méně.

Lidé zapomínají, zapomíná i krajina. Místa, kde Mrázek jezdil na kole a páchal svoje zločiny, dnes už vypadají jinak a mnohdy ani neexistují. Silnice, po které šla jedna z obětí, se náhle ztrácí pod hladinou nádrže, vesnice, kde bydlela další oběť a místo, kde ji Mrázek utloukl, už dávno zmizely z povrchu a v těch místech dnes jezdí důlní stroje. Mrázkovy oběti – já mezi oběti počítám i rodiny a blízké zavražděných, znásilněných a okradených – stárnou a umírají, a s nimi odchází i vzpomínka na “chomutovského fantoma”.

Nová doba přinesla nové vrahy – Stodolovy, Roubala, Kopáčův (“orlický”) gang, Biedermanův gang, a díky médiím (možná spíš “vinou médií”) jsou všechny tyto případy vnímané společností mnohem silněji. I tato skutečnost se pravděpodobně podílí na dojmu, že “tolik vražd dřív nebývalo”. Faktem zůstává, že známí novodobí vrazi, které jsem tu vyjmenoval, vraždili bez výjimky pro svůj osobní prospěch a pro peníze. Oběti byli často buď podnikatelé, nebo důchodci, ale v naprosté většině lidé, o nichž si vrazi mysleli, že mají peníze nebo že jim jejich odstranění k penězům usnadní cestu. Největšími českými případy sériových sexuálních vrahů tak stále zůstávají Mrázek, Hojer a Straka. První vraždil na začátku padesátých let 20. století, v době nejtužších gottwaldovských čistek. Druzí dva pak v osmdesátých letech, kdy se režim začal rozkládat.

Mrázkův případ je zajímavý i tím, jak se na jeho vyšetřování projevila tehdejší společenská atmosféra. Od policie odešla či byla vyhozena spousta schopných lidí, kteří byli nahrazeni “prověřenými kádry”, policejní sbor se stal de fakto součástí represivního aparátu politické garnitury, a tak se Mrázkovi dařilo přes pět let unikat spravedlnosti, protože práce policie tím byla významně paralyzována. Po pravdě nutno dodat, že podobná situace s vyhazováním a prudkým poklesem prestiže policie se opakovala po roce 1989 a explozivní nárůst trestné činnosti v té době lze také z části připsat právě popřevratovému chaosu v policejním sboru, do kterého vpadla neuvážená amnestie.

Do poválečné atmosféry Mrázkova vyšetřování zapadá i jedna z perliček, které zmínil vyšetřovatel Drahomír Kočí: Po jedné vraždě chtěli vystavit pachatelovo kolo, které Mrázek zanechal poblíž místa činu, a zeptat se občanů, jestli ho někdo nepoznává. Tuhle akci ale “vyšší místa” odmítla s poukazem na to, že stejný postup zvolilo Gestapo při hledání atentátníků na Heydricha. Kdoví, a tajná policejní zpráva to připouští – kdyby se o případu víc mluvilo, možná by tehdy někdo na Mrázka upozornil, možná by kolo někdo poznal a Mrázek by byl dopaden dřív… ale na “kdyby” a “možná” se v historii nehraje.

Když jsme se s kolegy bavili o tom, že jsme četli Mrázkovy spisy z padesátých let, tak mě překvapila otázka, co několikrát zazněla: “A myslíš, že z něj to přiznání vymlátili?” Připadá mi dokonale absurdní, ale chápu ji. Padesátá léta, policie, tehdy Sbor národní bezpečnosti, si nebral servítky u bagatelnějších případů…tedy z dnešního pohledu bagatelnějších. Tehdy byly “činy namířené proti režimu, socialismu, kolektivnímu vlastnictví” vnímány snad hůř než vražda a za každým, kdo měl “nepohodlný názor” stál v očích esenbáka minimálně zahraniční špion a travič studní (teď samozřejmě přeháním). Ne, ve spise není napsané, že obviněný dostal pár facek a zkopali ho – ale to snad v žádném spise z té doby není! Nedá se to ze spisu poznat. Můj názor je ale ten, že z něj přiznání nikdo nevymlátil. Asi to ani nebylo potřeba, tady stačila “běžná kriminalistická psychologie”, aby Mrázek poznal, že nemá cenu zapírat. Navíc až do konce věřil, že dostane zase nanejvýš několik let kriminálu. Proč by tedy zapíral?

Přesto se tlak vyšších míst na Mrázkově vyšetřování podepsal a stejně jako Jiří Markovič dodnes říká, že “mu Hojera pověsili příliš brzo, že ho měli vyslýchat dál”, tak i Mrázkovi vyšetřovatelé zmiňovali, že byl velký tlak dostat Mrázka co nejrychleji před soud, a věřili tomu, že měl na svědomí i ještě něco navíc.

mrazek“Prosímvás, jestli si budete něco fotit, tak mi ukažte, co si fotíte, víte, aby tam nebyly nějaké osobní údaje svědků,” prosí nás paní v archivu. Pak se dívá na to, jak si fotíme plánky. Na vedlejší stránce je fotodokumentace z místa činu. “Tohle ale do toho článku dávat nebudete, že ne? Vždyť to jsou strašné fotky, hrůza!”

Musím paní přitakat. Obnažená mrtvá těla, detaily průstřelů, podrobné fotografie hlavy rozmlácené sekerou, to možná zní na první poslech dráždivě a může to vzbudit bulvární zvědavost, ale ten pohled není dráždivý, zajímavý ani hezký. Ani na fotografiích. Je z nich cítit – ne, nedá se říct “smrt”, to by bylo příliš laciné. Je z nich cítit absurdno. Zmařené životy lidí, které spojovalo jen to, že potkali Mrázka v nešťastnou, nesvatou hodinu.

Podobný pocit mám později i v policejním muzeu, kde je několik předmětů z celého tohoto případu, mapky, pár fotografií a Mrázkova posmrtná maska.

Stále si nejsem jistý, jestli je dobře, že se na Mrázkův případ zapomíná. Možná je to tak opravdu lepší. V tom případu není žádné ponaučení, které by mohlo lidem říkat: “Dělejte všechno pro to, ať se to nikdy nevrátí!” Neplatí tu známé pořekadlo “kdo se nepoučí z historie…” Na druhou stranu se ve mně, jako snad v každém člověku, ozývá hlas, který říká, že bychom neměli zapomínat na nevinné oběti, zbytečně zmařené životy – a hlavně na rodiny obětí, jejich blízké, kamarády, přátele… O nich se v podobných případech moc nemluví, jsou to jen “svědci”, a po vyslechnutí, či policejní hantýrkou “vytěžení”, se už o ně nikdo nestará. Přitom právě oni v sobě nesou největší bolest. Mrázka popravili 30. prosince 1957, kraj si možná oddychl, ale pro blízké žádná katarze nenastala. Nepřišlo zadostiučinění, rozřešení ani rozhřešení.

Pokud ale stále hledáte nějaké ponaučení, varovně vztyčený prst, tak připomenu jeden kriminalistický poznatek: Pachatelé sexuálních vražd velmi často nezačínají rovnou vraždou. Mají před tím takové “zahřívací kolo” – řetěz omezování osobní svobody, pokusů o znásilnění či dokonaných znásilnění. Mrázkův případ vypadá možná atypicky, ale i tady je série znásilnění, napadení, obtěžování (a je velmi pravděpodobné, že byly i před první vraždou, jen nejsou ve spisu podchycené). Překvapivé je, že velká část obětí těchto činů nikdy nic nenahlásila a dodnes jsou vedeny jako “neznámé ženy”. Je bohužel smutná pravda, že takové napadení je pro oběť traumatizující leckdy natolik, že chce zážitek potlačit a nikomu se s ním nesvěří. Nahrává tomu i špatná pověst policejního sboru v tomto směru – často ženy zmiňují, že policisté byli extrémně netaktní, že si neodpustili nechutné nebo sexistické poznámky… bohužel. Praxe se sice zlepšuje, už jsou i specializované týmy policistek a psychologů, ale pověst přetrvává. Přitom svědectví oběti podobného trestného činu může často pomoci zastavit vraha…

Já vím, ono „se to“ lehko řekne, ale je to tak. I když to je pro oběť velmi traumatizující, jak samotný útok, tak pak otázky policistů, tak opravdu platí, že oznámení takové věci může zabránit mnohem horším událostem v budoucnu. Třeba ve Strakově případu předcházelo vraždám několik pokusů o znásilnění, které poškozené ani nehlásily: „Říkala jsem si, že je to nevybouřený kluk, jen tak blbne, vlastně k ničemu nedošlo, tak proč mu z toho udělat hned průšvih?“ Bohužel by takový „průšvih“, respektive vědomí toho, že přijde trest, mnohým tragickým případům mohlo předejít.

Paradox Mrázek

Občas Mrázkův případ vytáhnou nějaké noviny či web a titulky křičí: “Bestie! Krvelačná šelma! Zrůda! Vraždící monstrum! Smrťák!” Já sám nevím. Ten případ znám, troufám si říct, poměrně dobře, a snad proto nedokážu takhle jednoduše Mrázka označit. Příčí se mi ale i přehnaný humanismus, který hledá “v pachateli člověka, co za to vlastně nemůže”. Mrázek byl anetický psychopat, který si pravděpodobně neuvědomoval jakýkoli morální rozměr svého jednání – ostatně až do vynesení rozsudku předpokládal, že dostane “nanejvýš několik let vězení”. Pro mne je to v mnoha ohledech paradoxní postava, a kdybych měl nějak shrnout svůj pocit, napíšu: “Zlo nikoli z vlastní vůle”. Mrázek se nerozhodl, že bude zlý parchant, protože je to tak jednodušší (jako někteří vrazi), on takový prostě byl a nepřemýšlel nad tím. Ani nemohl – jako od narození slepý nemůže přemýšlet o barvách, tak anetický psychopat nemůže přemýšlet o “dobru a zlu”.

V kaleidoskopu informací z celého případu si nemůžu oddělit jednotlivé součásti. Nedokážu se dívat na Mrázka jako na přírodní kuriozitu, vždycky ho budu mít zasazeného do kontextu. Sedm mrtvých lidí (jejich jména mi asi z paměti nevymizí: Chloubová, Pajúrková, Dvořáková, Helmichová, Trlifaj, Dufková, Beranová), několik znásilněných malých děvčátek, několik pokusů o znásilnění, desítky okradených, nepočítaně zničených životů, strach, který paralyzoval celý kraj, obraz mapy s křížkama, fotka vraha Mrázka v baretce…

Odjíždíme z Kadaně a cestu si trošku prodlužujeme – Údlice, Přečáply, … Na kraji Přečápel stále stojí transformátor, u kterého spáchal Mrázek svou třetí vraždu. Fotografie téhle silnice s transformátorem, která je součástí spisů, se objevila i v dokumentu “Oběti a vrazi”, a pro mne osobně zůstává nejvýraznějším obrazem, který se mi vybaví, když se řekne “Václav Mrázek”. Snad proto, že na té fotografii není vidět oběť, která by vzbuzovala soucit nebo zlost na vraha. Je tam jen silnice lemovaná stromy a transformátor. Zlo není vidět, ale pokud o něm víte, dýchne na vás: Tady se to stalo, tady ji zastřelil, sem ji odtáhl… Pokud o něm nevíte, je to pro vás jen nenápadná fotografie.

Stejně nenápadná, jako byl sám Mrázek.

Za spolupráci a poskytnuté materiály děkuji Státnímu okresnímu archivu Chomutov se sídlem v Kadani, archivu bezpečnostních složek, Katastrálnímu úřadu a dalším organizacím.