Kanadský humorista Stephen Leacock napsal v úvodu jedné své povídky: “Existují dnes jenom dvě témata, schopná zaujmout široké obecenstvo, totiž vražda a sex; kultivované lidi pak sexuální vražda.” Něco na tom je. Obojí vyvolává až atavistické vzrušení, obě témata jsou výrazně pudová a jejich kombinace tvoří opravdu velmi silný mix, který lidi přitahuje a přitahovat vždy bude. Není tedy divu, že lidé takové zprávy rádi čtou a zajímají je. A to je i důvod, proč dodneška zůstávají živé případy českých sexuálních sériových vražd.

Sériové vraždy mají v očích mnoha lidí jakousi zvláštní auru. Zčásti oprávněnou, protože představují opravdu svébytnou kriminalistickou disciplínu, většinou ale naprosto vyfabulovanou. Veřejnost, převážně pod dojmem knih a filmů jako Mlčení jehňátek nebo Sedm, považuje sériové vrahy za charismatické složité osobnosti, chladně racionální tvory, často geniální, kteří spřádají složité plány. Skutečnost je mnohem prozaičtější. Mezi sériovými vrahy celého světa se nachází několik jedinců, kteří by takové měřítko snesli. Ale není to ani zdaleka pravidlem. Mnohem častěji se jedná o lidi intelektově průměrné až podprůměrné, s psychopatickými osobnostními rysy, morálně oploštělé…

Nejznámější z českých sériových vrahů je Václav Mrázek. Jeho případ byl už mnohokrát zpracován, přesto jsem se rozhodl neodkázat na jiná zpracování a místo toho nabídnout vlastní sumář jeho kriminální kariéry. Hlavní důvod byl ten, že většina dostupných zpracování se zabývá pouze vraždami a zbytek odbývá třeba jednovětou zmínkou. Čtenáři pak chybí plastičtější obraz, který z celého případu dělá opravdovou obludnost.

mrazek-3g

Mrázek

Václav Mrázek se narodil v roce 1925 ve Svinařově u Kladna v rodině, která rozhodně nepatřila mezi lepší. Rodiče bez vzdělání, zaměstnaní jako dělníci, žili se svými dětmi ve velmi nuzných podmínkách. Václav, druhý nejmladší z dvanácti dětí, mohl jen těžko pomýšlet na nějaký “lepší život”. Vychodil jen několik tříd obecné školy a poté nastoupil jako pomocný dělník. Od mala chodil krást různé věci, jídlo na pole, dokonce ho v tom rodiče podporovali a chtěli, aby to naučil i své sourozence.

Václav Mrázek byl nakonec za krádeže zatčen a potrestán už v průběhu druhé světové války, v roce 1941. Tehdy vyváznul, coby nezletilý, s podmínkou. Po válce jel jako člen strážního oddílu doprovázet konvoje UNRRA na Balkán.

V roce 1947 nastoupil vojenskou službu a po jejím absolvování, v roce 1949, se přestěhoval za rodiči do Chomutova a zde žil s nimi v jednom domě. Seznámil se s dívkou Miluškou, kterou přivedl do jiného stavu. Přitom ale stále kradl, a nakonec byl za krádeže zatčen a odsouzen k osmnácti měsícům nepodmíněně. Miluška mezitím porodila syna a s Mrázkem přetrhala veškeré styky. Jednak se postavila ostře proti její rodina, která nechtěla mít nic společného s kriminálníkem, ale asi i proto, že Mrázek byl velký skrblík a na dítě moc nepřispíval. O Milušce později Mrázek mluvil jako o jediné ženě, kterou měl doopravdy rád.

Po propuštění z vězení pracoval v chomutovských Válcovnách trub Gustava Klimenta. Projevoval se jako nenápadný a spíš tichý muž, mírný, slušný, plachý, v práci svědomitý a pečlivý, neholdoval žádným výstřednostem, nechodil po hospodách, nekarbanil, jen si zašel rád na fotbal, případně se projížděl po okolí Chomutova na kole. Tak ho znali sousedi i kolegové.

mrazek-rodice

Nikdy se neoženil, ale měl několik družek. Družky ho svorně popisovaly jako nesmělého, plachého, v tělesném kontaktu spíš nevýbojného, jedna z nich dokonce prohlásila, že se jí zdálo, jako by byl skoro impotentní. Rozhodně prý neprojevoval nijaké sexuální úchylky nebo neobvyklé libůstky.

Jenže Mrázka v té době přestal uspokojovat, pokud ho vůbec kdy uspokojoval, dobrovolný sex s ženami. Přestala ho bavit i onanie, ačkoli běžně onanoval několikrát denně. Materiály uvádějí i to, že se pokoušel o sodomii. Stále víc si uvědomoval, že jej láká sex spojený s násilím proti ženě. Nikoli s násilím, kterým by přemohl její odpor a donutil ji k povolnosti, ale s násilím spojeným přímo s aktem. Navíc ho lákal i styk s mrtvolou – údajně se pokusil vniknout i do márnice.

Startovním impulsem byla právě cesta s konvojem UNRRA. Potravinová a materiální pomoc, které tyto konvoje vezly, dokázala v lidech na válkou zdecinovaném Balkáně probudit nejnižší pudy. Mrázek byl svědkem toho, jak vojáci ze strážního oddílu znásilňovali místní ženy, ty se jim zase prodávaly za kus jídla, vojáci jim hrozili pistolí, že jestli mají pohlavní nemoc, tak je zastřelí… On sám se přiznal, že se orgií taky účastnil, a že sex takříkajíc “se zbraní v ruce” byl pro něj mnohem víc vzrušující než “obyčejný partnerský”. Navíc se tu seznámil se sadistickou a zoofilní pornografií…

Stydlivost, o které mluví Mrázkovy životní družky, je zdánlivě v rozporu s jeho hypersexualitou. Možné vysvětlené se však naskýtá: Při jednom výslechu Mrázek popisuje situaci, kdy “mohl jít za Š., se kterou mohl mít sex, ale nelákalo ho to”. On nestál o běžný způsob sexu a intimity, proto je na svých družkách a milenkách nevyžadoval, nenaléhal, spíš jen z donucení a společenských konvencí se o intimitu pokoušel… Navenek to mohlo působit dojmem, že je nesmělý, a proto trvá několik týdnů, než se osmělí přítelkyni políbit. Mohlo by být vysvětlením, že Mrázkovi takováhle “obyčejná intimita” nic neříkala, neuspokojovala jej, nezajímala ho, a tak se ani nepokoušel, jako normální muži, k ní přejít co nejdřív…

Vrah

Slečna Hana

První přiznanou Mrázkovou obětí byla Hana Chloubová. Mrázek ji ubil klackem nedaleko obce Drahonice v okrese Kadaň. Patnáctiletá Hana pásla krávy u Ohře. Mrázek se k ní přiblížil zezadu, udeřil ji klackem do hlavy a znásilnil. Udeřil ji proto, že se bál, že dívka bude křičet a že se bude bránit. Po činu ujel na kole.

Právě to, že Mrázek doznal tuto vraždu, svědčí o jeho nepochybné vině. Tento případ policie vyšetřovala odděleně, se sérií vražd ho nijak nespojovala, odehrál se v jiném okrese, a kdyby se k němu Mrázek nepřiznal, asi by ho policisté v téhle věci moc nevyslýchali.

Mrtvé tělo našel Hanin otec téhož večera.

Paní Bronislava

Ubití klackem bylo pro Mrázka, který byl fyzicky spíš neduživý a navíc nesnášel pohled na krev, neuspokojivé. Vzpomněl si navíc na zážitky z Balkánu, kde prý stříleli z čiré rozmařilosti z vlaku po zvěři, a tak si obstaral od svého známého pistoli Walther. Při svých dalších procházkách a projížďkách v okolí Chomutova měl tuhle pistoli občas u sebe.

“Jednou vyšel jsem si ve večerní době na procházku z Chomutova přes Jirkov do nějaké další vesnice. S sebou jsem si vzal jako obvykle pistoli s tím, že ji vyzkouším.”

Byla neděle, večer. Dvaatřicetiletá paní Bronislava navštívila svého manžela v nemocnici, pak ještě poseděla v restauraci, a večer vyrazila domů po odlehlé silnici z Chomutova na Kyjice.

“Když jsem se vracel zase zpátky jako k Jirkovu po silnici, viděl jsem proti mně přicházeti nějakou ženu. Když přišla do mé blízkosti, dostal jsem najednou myšlenku po ní vystřelit, a aniž bych ji oslovil, vystřelil jsem míře ji asi do půli těla do břicha.”

Pak ji odtáhl k potoku, zneužil, okradl a shodil do vody.

“Začala mě silně bolet hlava, nervy mě silně pracovaly a vtom jsem musel vystřelit. Prostě to byla ta myšlenka, tu ženu dostat výstřelem. Při první ráně jsem ani nevěděl, jak jsem vystřelil. Teprve při dalších ranách jsem věděl, že na tu ženu střílím proto, abych rychle bez přemlouvání dosáhl pohlavní styk při jejím bezvládném stavu. Střelba do ženy mě ještě více pohlavně vzrušila a právě tak její zhroucení a pád na zem…”

Policie případ šetřila dlouho jako vraždu ze žárlivosti, protože paní Bronislava už v té době s manželem žila pouze formálně a motali se okolo ní jiní muži.

mrazek-prvni

Slečna Elena

V neděli 1. června 1952, téměř rok po vraždě Bronislavy, vyrazil Mrázek směrem na Louny.

“Jel jsem tímto směrem na jízdním kole. Opravdu již nevím přesně, kde jsem kolo odcizil, vím pouze, že jsem z domu vyšel pěšky a pak si vzpomínám, že jsem vedl kolo nějakou vesnicí, kde byla v hostinci taneční zábava.”

Podle protokolu byl v pondělí 2.6. státní svátek, tak proto mohla být zábava v neděli…

Pozdě večer šla po silnici z Přečápel do Údlic na zábavu dvaadvacetiletá Elena. Mrázek ji předjel na kole, zastavil, otočil se na ni a zblízka vystřelil. Projektil ji prostřelil límec kabátu. Elena se reflexivně předklonila a druhá rána tak proletěla zády kabátu. Třetí rána už nevyšla, Mrázkovi se zasekla pistole. Elena si myslela, že proti ní někdo střílí poplašňákem, tak povídá Mrázkovi: “Co blbneš?” Ale Mrázek mezitím ejakuloval, jeho vzrušení opadlo, tak jí odpověděl prý téměř vlídně: “Běž, ty krávo…”

Šla. Nejprve na zábavu, po chvíli domů, ale ráno jí to nedalo a šla se podívat na to místo, kde po ní ten malý hubený muž, celý v černém, střílel. (“Nebylo na něm nic světlého,” řekla Elena později policistům.) A tam si na kraji silnice všimla nějakých rýh, jako by někdo něco táhnul přes příkop do pole. Vyrazila tedy po stopě a po pár metrech v poli…

Ženská, dole nahá, na prsou položené boty, zakrytá hlava, na nahém těle krvavý kříž!

Slečna Marie

Bylo to ten samý večer, ale už po půlnoci. Ze zábavy odcházely i dvě kamarádky, Marie a Vlasta. Domluvily se ještě s kamarádem, že je vezme na motorce domů. Ale protože se na motorku vejde jen jedna, dohodli se, že kamarád nejprve odveze Vlastu, a pak přijede pro Marii. Téměř šestnáctiletá Marie se mu líbila, a tak si možná něco sliboval – víc času ve dvou, kdo ví? Odvezl nejprve Vlastu, Marie vyrazila sama pěšky.

“Stále jsem jel a po chviličce jsem spatřil siluetu nějaké osoby jdoucí proti mně. Při jízdě na kole jsem vytáhl pistoli a aniž bych poznal, zda osoba je muž nebo žena, jsem asi tak ze 2 metrů vystřelil. Vůbec jsem nemířil. Po výstřelu však osoba padla na zem. Myslím, že vykřikla, při čemž jsem podle hlasu poznal, že jde o ženu.”

Mrázek jel ještě chvíli dál, a když zjistil, že nikdo neběží na pomoc a nic se v okolí neděje, přiběhl zpátky k ležící Marii. Odtáhl ji do pole…

“Při pohledu zblízka jsem si všiml, že je zakrvácená v obličeji a z toho jsem usoudil, že jsem ji střelil do hlavy. Při pohledu na krev na mě přišla hrůza a proto jsem ji přehodil přes obličej nějaký kabátek, který se jí při tažení vysvlékl. Pak jsem jí svlékl sukni, kalhoty a zneužil jsem ji. V době, kdy jsem ji zneužíval, začalo pršet. Vzal jsem jí sukni, myslím, že asi 50 korun a jiného už – myslím – nic. Pak jsem si zase vzal své kolo a jel jsem směrem k Chomutovu. Projel jsem jednou vesnicí a v následující vesnici jsem se projížděl křížem krážem. Nakonec jsem sukni odhodil někam za plot nebo podobně.”

Boty patřily Vlastě, která si je před odjezdem zula, protože jí tlačily, a dala je Marii, aby jí je vzala. Sukni si vzal Mrázek na hlavu, aby na něj nepršelo. A kříž? Kriminalisté pak prověřovali mnoho stop, například zkoumali, jestli Elena vraha nezná a nekryje, tak ji drželi ve vazbě, a tak zkoumali, jestli ten kříž není znamení nějakého náboženského rituálu. Naštěstí důvtipnému vyšetřovateli došlo, že kříž vznikl posmrtně, když Mrázek nožem rozříznul prádlo…

Balistická expertiza potvrdila, že výstřely vyšly ze stejné zbraně, která figurovala v případu Bronislava, takže si kriminalisté oba případy spojili. Případ první, utlučené Hany, však nikoli – jednak byl odlišný způsob vraždy, jednak se věc odehrála v jiném okrese, a tehdejší policisté si mohli o nějaké výměně informací nechat zdát.

Slečna Jiřina

“Vyjel jsem si tenkrát zase na kole – myslím, že na vlastním – na výlet. Jel jsem daleko, až někam za Most, kde jsem nikdy před tím nebyl a ani dnes nevím přesně, ve kterých končinách to bylo.”

Byla to středa 14. července 1954, tedy dva roky po předchozí vraždě. Mrázek během té doby rozhodně neměl “pohov”, ale k tomu se ještě dostaneme. Kraj už trochu pozapomněl na “fantóma”, kvůli kterému se ženy bály chodit na noční směny a muži je museli od továren doprovázet. Všední starosti trošku zatlačily nepříjemné vzpomínky… Policie ale intenzivně pátrala, prověřovala tisíce podezřelých…

Jiřina, které bylo sedmnáct a měla nějakou známost, snad se spolužákem, chtěla vyrazit do blízkého lesíka na rande, ovšem doma jí naložili spoustu práce… Čas utíkal, a když měla jít večer na trávu, vyrazila právě k lesíku. Co když tam chlapec stále čeká?

“Když jsem dojel do lesíka, tak jsem si prohlížel, jak to tam vypadá. Byly tam nějaké pěšiny a také tam byl rybník. V lese bylo spousta lidí, kteří se tam procházeli. (…) Já si sedl na takový kopec v lese a kolo jsem měl položené vedle sebe. Zdržoval jsem se tam, až se lidé rozešli a v lese to utichlo.”

Pak sjel na pěšinu, po které šla Jiřina. Minul ji, pak se otočil, dojel ji zezadu a zeptal se kam jde.

“Ona mi řekla Já sem jdu do lesa. Myslím, že nesla s sebou nějakou nákupní tašku. Pistoli jsem měl jen tak v kapse, tak jsem ji vytáhl a držel ji u boku s ústím namířeným na ni. Ona stála obličejem ke mně. Neuvědomil jsem si, že pistole je ostře nabitá a nezajištěná a tak, jak jsem se dotkl spouště, vyšla rána.”

Jednou ranou trefil Jiřinu do hlavy. (To, že si neuvědomil, že je pistole nabitá, a že vystřelil vlastně náhodou, tomu snad nevěřil ani on sám, když to říkal.) Odtáhl ji na kopeček v lese, asi 150 metrů daleko, protože jen tam byla houština. Pak se vrátil pro kolo a její tašku.

“To jsem si všiml, že v písku na té cestě je plno krve, tak jsem ji takhle botama zahrabal.”

Pak se vrátil nahoru, mrtvou Jiřinu vysvlékl, zneužil, a poté si všiml člověka, co běžel jeho směrem. Sebral kolo, seskočil z pahorku na druhou stranu a utíkal i s kolem na rameni přes brambořiště pryč. V brambořišti se pak našla jeho stopa… Tašku nakonec zahodil a ještě za světla přijel domů.

Rodiče samozřejmě Jiřinu hledali. Druhý den ji nalezl její otec.

Kriminalistický sborník uvádí zajímavou informaci: Pro získání přehledu o pohybu osob byl pořízen zvláštní náčrtek – grafické znázornění pohybu osob – do kterého bylo s příslušnými časovými údaji zakresleno, kudy se která osoba pohybovala, kdy a kde se jednotlivé osoby vzájemně potkávaly a kdy byla každá z nich na určitém místě. Totožnost všech osob, které se pohybovaly na místě vraždy, se podařilo zjistit…

Jen Mrázek mezi nimi nebyl.

Jak to? Je s podivem, že si ho nikdo nevšiml, i když v lese seděl minimálně dvě hodiny před vraždou. Určitou roli hraje fakt, že s výslechem svědků policie začala skoro dva dny po vraždě, a lidé zkrátka všední zážitky zapomínají. Mrázek se choval nenápadně, zdržoval se v ústraní a navíc byl sám celý nenápadný.

Po této vraždě byla zřízena zvláštní operativní skupina, která vyšetřovala pouze tyto případy – tj. třetí vraždu v sérii “Bronislava”. Prověřila 25.000 osob – jestli nemají zbraně, jestli mají alibi…

Pan Karel a slečna Libuše

V úterý 9. srpna 1955 si Mrázek vyšel “na vycházku”, jak to sám nazýval. Bloumal po okolí Chomutova a k večeru, když se šeřilo, vyrazil po silnici zpátky k Chomutovu.

“Šel jsem rychle, poněvadž jsem si myslel, abych byl brzy doma. Když jsem ušel po silnici asi takových 500 m, spatřil jsem jak u příkopu vedle silnice stojí nějaký párek – t.j. muž se ženou. Když jsem došel až do jejich blízkosti, spatřili mě a pokračovali v chůzi přede mnou směrem k Chomutovu. To mě najednou pojala taková závist, že se mají tak rádi, kdežto já jsem ztratil dívku, kterou jsem měl rád, a neudržel jsem se, vytáhl jsem pistoli a …”

Namířil a vystřelil. Dvaadvacetiletý Karel reflexivně zdvihl ruku, kterou mu projektil prostřelil a vnikl do těla. Padal k zemi. Mrázek vystřelil podruhé. K zemi padla i Libuše. Mrázek si myslel, že ji zasáhl, a chtěl Karla svalit do příkopu. Devatenáctiletá dívka ale najednou vyskočila a dala se na útěk – pádem pouze fingovala zásah a čekala na příležitost utéct. Mrázek ji třetím výstřelem zasáhl a usmrtil…

“Muže jsem nohama svalil do příkopu a přitom mu něco zašustilo v kapse. Tak jsem mu tam mák’ a vyndal jsem mu z kapsy – myslím že z náprsní – slídové pouzdro s nějakou legitimací. (…) Pak jsem z okolních keřů nařezal větvičky a naházel jsem je na něj.”

Libuši pak odtáhl ze silnice, svlékl, zneužil, odešel…

Krátce před činem se na místě pohybovalo několik motocyklistů, cyklistů i pěších. Krátce po činu projeli dva cyklisté. Nikdo si ničeho nevšiml.

Mrázek vyklouzl i z policejního vyšetřování. Přestěhoval se totiž z Chomutova na Kladno. V práci dal výpověď s tím, že má nevyhovující byt a těhotnou družku a přestěhoval se, nejprve sám, později, když na Kladně dostal byt, za ním přišla i družka. Některé prameny uvádějí, že se prý Mrázek před kamarádem prořekl, že je pro něj v Chomutově „horká půda“. Je možné, že ho nevědomky varoval příbuzný, příslušník VB, třeba se před ním zmínil o postupu vyšetřování…

Paní Alžběta

Mrázek původně vyrazil do Svinařova, do domu svého nadřízeného z dolu, jen krást. Věděl, že pan Beran bude tou dobou pod zemí – tedy v šachtě. Mrázek se pomocí paklíče dostal do domu, kde kradl. Nemohl najít žádné peníze, tak si z kůlny vzal sekyru, aby s její pomocí vypáčil zamčený stolek. V bytě se dostal až do ložnice, kde spala paní Alžběta, manželka důlního Berana, a jejich vnučka. Paní Beranová se probudila a řekla jeho jméno… Mrázek ji několikrát udeřil sekyrou, vnučku pak nutil, aby mu ukázala, kde mají peníze, nakonec ji zneužil a s lupem odešel.

Byl to muž malé slabé postavy, spodní část obličeje měl zakrytou šátkem a měl prý výrazné oči – tak pachatele popsala ona desetiletá vnučka.

Mrázek ukradl nějaké prádlo a věci – mimo jiné holicí strojek značky Niazi. Ten nakonec sehrál zásadní roli při Mrázkově usvědčení.

Násilník

Když se seznámíte s případem Václava Mrázka jen letmo, šokují vás jeho vraždy. Většina materiálů se zabývá hlavně vraždami a další trestnou činnost odbývá nějakým “… kromě toho se dopustil spousty dalších činů”.

Mrázek byl vrah, násilník a zloděj. Vraždy jsou mediálně vděčné téma, ale z mého pohledu je to, co přichází na řadu teď, ještě děsivější.

Několik týdnů po vraždě paní Bronislavy se Mrázek vrhl s nožem na paní Annu. Chtěl ji bodnout a usmrtit, ale ve tmě se netrefil a udeřil ji pravděpodobně střenkou do čelisti. Žena začala utíkat, Mrázek ji pronásledoval, ale když žena doběhla k prvnímu domu a dovolala se pomoci, tak utekl.

O měsíc později, v listopadu 1951, srazil z kola paní Ernu a osmnáctkrát ji bodnul nožem. Zranění však byla nehluboká, některá jen povrchní. Pak zaslechl blížící se mužské hlasy a utekl. Tento čin vyšetřovatelé s vraždou pistolí nespojovali, dokonce byl nějaký čas vyšetřován jako napadení ze žárlivosti a pracovalo se s verzí, že útočníkem byla žena – právě kvůli tomu, že Mrázek byl malé a slabé postavy.

Proč v těchto případech použil nůž? Protože výstřel dělal velký hluk a Mrázek se obával, že přivolá pozornost. Jenže pak nůž opět odložil – už jsme si řekli, že nesnášel pohled na krev… Další útok, při té zábavě v Hořenci, už byl zase s pistolí.

„Prcačkář“

Pardon… Tohle slovo označuje v kriminálním slangu člověka, co znásilňuje malé děti, vhodnější slovo pro to snad není. Není to totéž co pedofil nebo hebefil – Mrázek nebyl nic z toho.

Pamatujete se na pauzu mezi vraždou slečny Marie (červen 1952) a slečny Jiřiny (červenec 1954)? Jak jsem psal, že si rozhodně nedal pohov? Tak se připravte na otřesné čtení.

Na jaře 1953 potkal u lesa šestiletou dívku a šestiletého chlapce. Mrázek se na holčičku vrhl a povalil ji na zem. Chlapec ji chtěl bránit, Mrázek ho odhodil, vrhl se znovu na děvče a škrtil je. Chlapec pak běžel k blízké vsi a křičel. Mrázek se polekal a utekl.

V květnu 1953 přepadl poblíž cihelny šestiletou dívku. Vyzval ji, ať s ním jde do křoví. Když dívenka nešla, odtáhl ji a začal ji bít, až upadla na zem. Začala křičet. Ucpal jí ústa kapesníkem. Její křik uslyšel osmiletý chlapec a běžel dívce pomoci. Mrázek utekl.

V červnu 1953 se vrhl na osmileté děvče, které ale stačilo včas utéct k poblíž pracující ženě.

V létě 1953 vběhl téměř nahý do houfu dětí. Ty se rozutekly a Mrázek začal pronásledovat asi jedenáctiletou dívku. Dohonil ji, povalil na zem, ale když jí sáhl do rozkroku, zjistil, že se dívka strachy “podělala”. Znechutilo ho to a odešel.

V srpnu 1953 potkal na cestě osmiletou a desetiletou. Přidal se k nim, pak mladší povalil a začal ji škrtit. Druhá dívka začala křičet o pomoc. To Mrázka zneklidnilo a utekl.

V témže roce potkal asi jedenáctiletou dívku. Ukázal na svůj penis a řekl něco vulgárního. Děvče uteklo.

V březnu 1954 přepadl dvě dvanáctileté dívky. Jednu z nich chytil, povalil na zem, klekl si okolo její hlavy a zasouval jí přirození do úst. Když na chvilku vstal, aby se rozhlédl, podařilo se dívce utéct.

O dva dny později takto zneužil osmiletou dívku.

V dubnu 1954 zneužil osmiletou dívku.

V květnu 1954 chytil šestiletou dívku, která si hrála s jinými dětmi, a chtěl ji zneužít. Dívka se bránila a křičela, Mrázek ji bil do obličeje, ale když zaslechl křik dalších dětí, utekl.

S pistolí přepadl v květnu 1954 slečnu Kateřinu. S šátkem přes obličej se za ní rozběhl a volal “stůj”. Ona ale s křikem utíkala a Mrázek pronásledování vzdal. (Po nějakém čase nastoupila tato mladá žena do stejné továrny, kde pracoval Mrázek – dokonce na jeho směnu a Mrázek jí byl nadřízený!)

Na konci července 1954, tedy po vraždě slečny Jiřiny, zneužil osmiletou dívku. Bil ji a škrtil.

V říjnu 1954 přepadl devítiletou dívku a vyzval ji k souloži. Dívka utekla.

Na podzim 1954 přepadl a zneužil třináctiletou dívku. Utíkala před ním, ale on ji dostihl a zařval: “Sundej si kalhoty, budeme šoustat!” Dvakrát to opakoval, pak jí stáhl kalhoty sám, ukojil se, vstal a řekl jí: “Tohle jsem na tobě chtěl, tak a teď běž domů!”

Pak devítiletou.

V lednu 1955 šel krást do jednoho domu, jehož majitelé byli na odpolední směně. Tam ho překvapilo, že je doma jedenáctiletá dcera majitelů. Škrtil ji a znásilnil. Rodiče ji pak našli polonahou, v bezvědomí… Probrala se až na křik a pláč svojí matky.

V červnu 1955 přepadl dvanáctileté děvče. Klekl na ni, rdousil ji, ale byl vyrušen kolemjdoucími, tak utekl.

Ale všechno tohle bylo, jak sám Mrázek prohlásil, jen taková náhražka za to, co opravdu chtěl: “Dostat ženu výstřelem”.

mrazek-soustat

… a zloděj

Kradl. Neustále a cokoli, co mu přišlo pod ruku. Kradl jídlo, které doma snědli, kradl prádlo a kradl i věci – nic z toho však neprodával, všechno si nechával. Včetně holicího strojku Niazi…

Případů krádeže je okolo stovky. Ukradl husu z hejna. Ukradl králíky… Hodinky. Prádlo. Saně. Další prádlo. Nakládaná vejce. Logaritmické pravítko…

Krádeže často podnikal se svým starším bratrem Karlem. Spolu vyloupili například prodejnu Pramen.

Podívejte se sami – časová osa Mrázkovy trestné činnosti ukazuje násilné trestné činy, přičemž období mezi nimi je téměř plynule vyplněné krádežemi.

Jeho družka věděla, že věci, co Mrázek domů nosí, pocházejí z krádeží.

Apropo, družka… Ta poslední se jmenovala Anna, byla ze Slovenska, ale od svého muže utekla a žila i s dětmi na ubytovně v Chomutově. S Mrázkem se poznala v říjnu 1954.

Mrázek předtím měl několik kratších známostí, většinou ze stejné továrny, Slovenky, Maďarku… delší dobu byl jen s další Slovenkou Gustou (správně Augustou). S tou se rozešel, protože ho kvůli ní prý vyslýchala StB a doporučila mu, aby vztah ukončil, jinak že budou nepříjemnosti, protože ona je v evidenci “závadových osob”.

mrazek-gusta

Bylo to takové podivné soužití s Annou. Měla dvě vlastní děti a s Mrázkem otěhotněla před stěhováním na Kladno. Byla, jak se tehdy říkalo, volnějších mravů, Mrázek ji dokonce podezříval z toho, že mu je nevěrná s jeho bratrem Karlem… O děti se moc nezajímal, ani o vlastní, Anně dával jen nějaké peníze a věci z krádeží a dál se o ni taky nestaral, ona o něj rovněž… Ale byla s ním, protože byla i s dětmi hmotně zajištěna, i když věděla, že to často pochází z loupeží.

Zlodějina byla třetí součástí Václava Mrázka. V jednom svém životě byl ten nenápadný pracovitý dělník. V tom druhém deviant, vrah a násilník. Kradení jako by bylo výraz jeho osobnosti. Kradl nikoli proto, že by musel, ani proto, že byl kleptoman, ale zkrátka tak žil. Nekradl ani proto, že by měl materiální nouzi, jako v dětství. Kradl jen proto, že chtěl mít, vlastnit. Když okradl zavražděné, nebral jejich věci jako fetiš, jako většina sériových vrahů, považoval je jen a pouze za majetek. Řada lidí, kteří s ním přišli blíž do styku, ho popisovala jako chamtivého a chtivého. Můžeme tuto vlastnost promítnout i do jeho násilné trestné činnosti? Asi ano – on ty ženy chtěl, nechtěl si na nich vymáhat sex nějakým dlouhým přemlouváním nebo násilím. Chtěl si je vzít. Dostat je, abych použil jeho vlastní slova.

Vlastně mu záleželo jenom na tom, jestli on bude mít, dostane. Že ostatní ztratí – někteří majetek, někteří život – to mu bylo jedno. Nic jiného ho nezajímalo a bylo mu jedno, jak toho dosáhne. Chtěl mít a dostat.

Při svých násilných činech postupoval rozvážně. Sexuální pud a deviace ho sice hnaly k provedení činu, ale přesto si zachovával rozvahu a opatrnost, aby nebyl dopaden. Neútočil, pokud si nebyl jist, že kolem nikdo není. Dokonce dokázal přerušit znásilňování a zneužívání – což je samo o sobě neuvěřitelné – pokud nabyl dojmu, že mu hrozí nebezpečí. Jedno z napadených děvčátek prý moc křičelo, a tak Mrázkovi instinkt násilníka řekl, že by měl utéct, protože je pravděpodobné, že někdo přijde na pomoc. Utekl – a chvíli po něm našli děvče dva muži, přivolaní křikem.

Ale lichá je představa, že šlo o nějakého génia zločinu. Ne, byl jen opatrný a šel takříkajíc na jistotu. Jinak byly jeho činy primitivní. Násilí je primitivní vždy, a jeho krádeže také nebyly nějaké brilantní lupičské akce: rozlomil zámek, paklíčem ho otevřel, páčidlem vypáčil dveře… Hrubou silou, vždy stejně. Navíc zlodějské akce nepromýšlel (to dělal jeho bratr Karel). Pokud kradl sám, tak si jen vymyslel, co chce ukrást, a pak šel a někde to ukradl. Dalo by se říct, že při tom improvizoval. Karel naopak dokázal naplánovat místo, způsob, přístupovou cestu…

mrazek-karel

Když si k výše řečenému přihodíme, že Mrázek kradl na Kladně většinou v jedné, dvou částech města, tak je s podivem, že místní policie nedokázala systematičtěji takovou vlnu podobných krádeží podchytit a zpracovat.

Mrázek totiž skončil čirou náhodou.


Na Kladně pracoval nějakou dobu v dole, pak onemocněl a nakonec, protože kvůli nemoci nemohl fárat, pracoval jako lázeňský – to je ten, kdo se stará o oděvy havířů a o jejich očistu. 17. března 1957 spadla klec – i když v Mrázkově případě spíš doslova vyjela z podzemí. V ní vyfáral – mimo pořadí – jeden z horníků, protože se při práci lehce zranil. Šel se převléknout a nachytal Mrázka, jak vybírá peníze z kapes obleků, co měli horníci v šatně. Chytil ho při činu, nedal se obměkčit a zavolal policii. Ta si Mrázka odvezla a provedla u něho v bytě domovní prohlídku. Při té objevili holicí strojek značky Niazi. Protože měla policie fotografie tohoto nepříliš obvyklého strojku a znal ji snad každý pochůzkář, bylo jasné, že zatčený pachatel má na svědomí víc než jen drobné krádeže.

Druhá prohlídka objevila ve sklepě v čepici zabalenou pistoli Walther (jak prohlásil Mrázek: “Wanderer nebo podobně”). Balistická expertiza potvrdila podezření: To je zbraň z případu Bronislava!

Při druhém výslechu Mrázek povídal zas jen o krádežích… V protokolu je uvedena pauza na oběd, po ní Mrázek líčí, jak kradl v šatnách drobné peníze z kapes, končí slovy “tímto způsobem jsem celkem odcizil asi Kčs 180. Takto získané peníze jsem utratil v kantině za jídlo a pití.”

A pak najednou…

“V průběhu výslechu jsem si uvědomil špatnost svého jednání, toho čeho jsem se dopustil, je mi opravdu líto, a proto chci učinit úplné a pravdivé doznání o celé své trestné činnosti a tak se vypořádat s tím, co jsem provedl a dokázat své rozhodnutí žít jiným životem.”

A následoval popis vražd od případu Bronislava až po poslední vraždu.

Některé prameny uvádějí, že mu snad řekli o nalezené pistoli, on ještě chvíli zapíral, a pak se rozplakal a rozpovídal. V protokolu žádné takové otázky ale nejsou.

mrazek-zmena


 

Mrázek je velmi dobře zdokumentovaný případ novodobého sériového vraha se sexuální motivací. Nemá v sobě, jak jste jistě poznali, ani za mák charisma filmových sériových vrahů. Je to sexuální štvanec, spíš primitivní než vychytralý, jeho vraždy nejsou ani dokonale promyšlené, ani nijak zvláštní, není v nich logika ani nějaké poselství. Je to jen primitivní násilí člověka hnaného chtíčem. To, že Mrázek tak dlouho unikal spravedlnosti, nebyl výsledek jeho skvěle připravených trestných činů; vděčil za to pouze své extrémní opatrnosti a druhému životu bezúhonného, nenápadného, pracovitého člověka. Ne, nemůžu napsat “maska nenápadného” – masku by si musel nasazovat vědomě. Mrázek takové rafinovanosti nebyl schopen, ani by přetvářku tak dlouho neudržel. On zkrátka takový byl. Tichý, nenápadný a s instinktem, který mu říkal, kdy je bezpečné pustit uzdu vášni. Kdepak Hannibal nebo John Doe… Obyčejný slabošský zlodějíček – ale přitom obludný.

Nepolapený fantom děsil Chomutov a okolí několik let. Jeho činy způsobily bolest a utrpení mnoha stům lidí – zavražděným, okradeným, poškozeným, zneužitým, jejich rodinám, blízkým… Na kraj padl strach a tíseň, kterou si asi neumíme představit. Ženy se večer bály, že je “přízrak” sleduje za oknem. Měly strach z každého neznámého muže, z každého podezřelého kolemjdoucího. Jeden bezradný policista dokonce prý přesvědčil svoji manželku, aby šla dělat “návnadu na Mrázka”…

Mrázka nakonec pověsili, jeho obětem to nijak nepomohlo. Ale alespoň nepřibývaly další.

V novodobých dějinách asi nemáme děsivějšího zločince, který by takto skloubil násilí a vraždy z vilnosti a téměř každodenní cynickou zlodějinu.

mrazek-smrt


Případ, jako je ten Mrázkův, je vždy vítané téma pro média i literaturu nebo film. V téměř žádné knize, která se věnuje zločinu na našem území, Mrázek nechybí. Úroveň zpracování se různí, od poměrně přesných zpracování až po pojednání plné chyb.

(Smutný příklad je Muzeum zločinu JUDr. Jedličky – jeho autor se rozzlobil na novináře, kteří kdysi pro nějaký článek vykradli materiál z jeho webu, a tak do článků o vraždách zanesl úmyslně chyby, prý proto, aby poznal, kdyby mu je někdo zase ukradl. Čímž se z faktografického zdroje stalo počtení z černé kroniky pro pocuchání nervů, ale nelze se na ty informace nijak spolehnout. Bohužel.)

Střízlivě téma zpracoval Viktorín Šulc ve svých knihách. Velmi cenný byl dokument České televize, který přinesl i výpovědi pamětníků – ať už pozůstalých, policistů, nebo paní Eleny, jediné, která přežila Mrázkovu střelbu.

Pokud si přečtete, že Mrázkovým případem byl inspirován film Vrah skrývá tvář, tak vězte, že inspirace byla velmi, velmi volná a z Mrázkova případu zůstává snad jen symbol transformátoru.

Články v médiích, které se čas od času objevují a připomínají Mrázkův případ, obvykle obsahují různé nepřesnosti, někdy pak vysloveně chyby a mýty. V posledním materiálu jsem se třeba dočetl, že se “kriminalisté spokojili s tím, co jim Mrázek řekl a o další neobjasněné vraždy žen se už nezajímali” – což není pravda, Mrázek byl dotazován na spoustu dalších případů, například na takzvaný “případ Erika”, a kriminalisté sami později říkali, že Mrázka chtěli vyslýchat víc a delší dobu, jenže byl velký tlak na to, aby se Mrázek dostal co nejdřív před soud, a tak jim ho “shora sebrali”.

Asi nejvíc mi vadí články, které Mrázka démonizují a snaží se jeho trestnou činnost romantizovat. Což se stává i s jinými mordýři a vrahy, bohužel. „Vražedné monstrum, vražda mu koukala z očí, sousedi se ho báli…“ Mrázek byl zcela zjevně psychopatická a morálně plochá osobnost, ne romantický hrdina. Nebyl ale ani oběť “špatných podmínek v dětství a vydědění ze společnosti”, to je druhý extrém, který se snaží pachatele téměř omlouvat a vinit z jeho činů společnost, okolnosti, oběti… Nic z toho není v Mrázkově případě na místě.

Myslím, že si nikdo z nás nedokáže představit, co se děje v mysli člověka, jako je Václav Mrázek.

Buďme rádi, že to neznáme!


Disclaimer

Při přípravě tohoto sumáře jsem vycházel z nejrůznějších pramenů, především pak z archivních spisů, ale např. i z Kriminalistického sborníku – tady patří poděkovat Honzovi Cibulkovi, který odvedl spoustu práce při shánění těchto podkladů, a také všem, co je poskytli, jmenovitě redakci Kriminalistického sborníku, Katastrálnímu úřadu a archivu v Kadani. Snažil jsem se držet pouze doložených faktů. Citáty jsou autentické a pocházejí z druhého Mrázkova výslechu – jeho popis tak nemusí být v přesné shodě s tím, co policie zjistila a nakonec Mrázkovi prokázala. Mrázek měl sice obdivuhodnou paměť a uváděl detaily, které mohl znát pouze vrah, o jeho vině tak nebylo pochyb, ale v druhém výslechu (to byl ten, při kterém se přiznal k vraždám) si na některé věci nevzpomínal úplně přesně. Fotografie jsou pořízeny z trestního spisu Václava Mrázka, uloženého v policejním archivu, kterému tímto děkuji za souhlas s jejich použitím.

Můj osobní pohled na tento případ najdete v článku Jak jsem potkal Václava Mrázka.

Po zkušenosti s minulým článkem důrazně upozorňuju, že tento text je možno šířit POUZE s výslovným svolením jeho autora!