Tuhle jsem psal o fízlovské společnosti, která bere odposlech, tajnou nahrávku, „ucho na dveřích“ jako normální, legitimní způsob získávání informací.
Včera mě znechutil zveřejněný záznam z výslechu Otakara Tomka (jo, toho od Aničky). Ne, nešlo o obsah.
Nikomu nejde o obsah. Čtenáři Novinek nejsou forenzní psychologové, aby z toho dokázali vyčíst něco validního. Čtenáři jsou „dav spořádaných občanů“, a tenhle materiál jim byl předhozen jak mršina supům. Jako matroš, ze kterého se vydojí ty „správné“ davové emoce.
Znechucen jsem byl z toho, že je možné se dostat k protokolům z výslechů podezřelých! Jen tak, pro plezír médií… Že v Policii je ochotná ruka či ochotná huba, která ráda řekne, podá… Podle počtu nepopřených „informací z dobře utajeného zdroje“ není jediná. Fajn, „morální selhání jednotlivců“, dobrá… Ale stejně: protokol z výslechu podezřelého není veřejný zájem, kurva!
A ještě jednu věc, vážení: Od policie můžou noviny získat protokoly z výslechů – tedy něco, co jsou citlivé osobní údaje až za tři rohy. A tentýž stát, co za moje peníze provozuje takovouhle policii, mi drze do očí tvrdí, že „data ze sčítání jsou zabezpečená“. To jako lidé od sčítání lidu jsou výkvět morálky a každý jeden neřekne, ani kdyby mu zlatý bazén dávali nebo cigaretou pálili? No, jestli by pak nebylo lepší, kdyby si policajti a sčítací tým prohodili kompetence, co?
Řekl bych, že je zcela legitimní nevěřit, že se nějaké informace (tedy i ty ze sčítání), co na vás jakýkoli orgán má, nedostanou ven. Protože se vždy najde ochotná ruka… Proč by se nenašla? Odsouzení veřejným míněním se v téhle společnosti rozhodně nedočká, a odsouzení justicí už vůbec ne!