Tuhle mi povídal jeden člověk z druhé skupiny, že mu připadám jiný. Mnohem sebejistější než dřív, s větší sebedůvěrou, otevřený… „Ty Státy a John tě musely hodně nakopnout.“
Po pravdě řečeno mám podobný pocit.
Ano, diskutovat s Johnem Vanharou je jako být v reklamě na činorodost. John není ale nějaký hopsající kašpárek, který by rozdával pozitivní nálady a motivoval lidi a hlásal nějaký bullshit, jako že všichni můžou podnikat a pro každého to je nejlepší, začněte ještě dnes, ukážu vám deset triků. Ne. Je zdravě skeptický a stojí nohama na zemi. Jeho příběh může vypadat zvenčí neuvěřitelně, ale přitom je vlastně až triviálně snadný: Prostě dělá to, co mu jde a co mu vydělává peníze.
Pak sednete do auta, jedete 300 mil, přemýšlíte o bůhvíčem, a najednou se přistihnete, že přemýšlíte nad tím, s čím by se dalo podnikat a jak.
A pak si uvědomíte, že vlastně čtyřicítka je ideální věk – člověk už něco zná, ví a zažil, ale ještě má dost sil a dost flexibility na to, aby mohl něco změnit. Já žiju už nějakou dobu s tímhle pocitem, a hlavně s chutí ještě něco zkusit změnit. Jak jsem říkal při odchodu ze Zdrojáku: „Nechci být ve čtyřiceti opice, co píše nedělní přílohu magazínu pro lynuksáky!“
Já si to navíc umocnil tím, že jsem začal číst Forbes. Je to úžasné čtení o lidech, kterým se něco povedlo. Nejsou tam „světodějné kauzy“, „problémy“, „krachující ČR“ a další kecy, co člověk čte jinde. Je to o věcech, které se daří. Mně takovéhle pozitivní čtení pomáhá udržovat vnitřní optimismus, že má cenu se snažit…
Ano, má to i druhou stránku: cítím se velmi divně, když sleduju zprávy. Nedokážu se spravedlivě rozhořčit nad národním neřádstvem! Státní maturity jsou mi ukradené. Ano, vidím to, ale krčím rameny: „Čemu se divíte?“ Nebo je soud s Janouškem. Noviny mají jasno: je to lump! Pokud u soudu říká někdo něco jiného, tak je to zaplacené, zkorumpované, vynucené, domluvené… A mně to je šumák. No a co? Mám jiný starosti. Jako kdybych žil za nějakým sklem…
Tak snad mi to dlouho vydrží.