Moje babička vždycky říkávala: „Nojo, uklidit hračky neumíš, ale rozmontovat rádio, na to jsi kádr!“ Jako dítě jsem tak došel k názoru, že kádr je něco jako odborník, vhodný člověk… Jenže!

Za socialismu dostala spousta slov, aniž by o to stála, „jiný význam“. Vlastně jako by ta slova byla už pouhým napsáním nějaký přesah mezi řádky. „Kádr“ nebyl vhodný člověk. Tedy oficiálně ano, ale říct o někom za socialismu, že je kádr, neznamenalo že je vhodný, ale že je „politicky vhodný“. To znamená že byl ve straně a aktivní.

„Kádrování“ rozhodně není emočně neutrální slovo – není to prosté prověřování kvalit, je to cosi špinavého, zákulisního… Když někdo někoho kádruje, cítím v tom, že mu vytýká nějakou fiktivní špinavost. „Víš, Ludvíku, ty jsi sice inženýr a jsi v podniku dlouho, takže bys tu funkci měl dostat ty, ale když ty nevyvěšuješ vlaječky! Ty nejsi politicky aktivní, a chápeš jistě, že tak zodpovědnou pozici nemůže zastávat politicky neuvědomělý člověk…“

Kádrovák pak byl ten, kdo posuzoval vhodnosti kádrů a vedl si o nich kádrové záznamy. Čti: záznamy o jeho loajalitě ke straněavládě a socalstckémuzřízení. Politický dohližitel. Kovaný straník, který škrtem pera rozhodoval o tom, jestli povýšíte, jestli se podíváte za hranice do NSZ, jestli vaše děti budou studovat… Shromažďoval nejrůznější bonzy, včetně vašich vlastních soudružských sebekritik, a samozřejmě – všechno bylo tajné a vy jste neměli šanci se ke svojí „kádrové složce“ dostat. Ostatně, když se po roce 90 kádrové materiály odtajnily a dostaly se do rukou lidem, na které byly vedeny, padlo nemálo facek – to když si nějaký horkokrevnější člověk přečetl, jaká krysa fízlácká na něj kdy co vlastnoručně nabonzovala, takže se pět let nepodíval ani k Balatonu.

Socialismus an sich padl a s ním odešli do prdele i kádrováci, alespoň ti oficiální. Ve firmách jsou místo nich personalisté a „ejčár“, a alespoň v těch soukromých už nikoho nezajímá „loajalita k volnému trhu“ ani „vyvěšování vlajek EU“. Co nezmizelo, to je obsazování podle politického klíče v různých dozorčích radách firem, které zřizuje nebo spoluvlastní stát. To pal čert, tam se pere o koryta; v normálních firmách většinou vaše politické přesvědčení nikoho nezajímá, pokud není toho druhu, že by vám třeba kázalo provozovat sabotážní akce…

Co zůstalo, to je kádrovácké myšlení.

Kdyby byla nějaká soutěž o nejhumusnější socialistická slova, tak nominuju právě kádrováka. Přemýšlel jsem nad aparátčíkem, ale aparátčík, jak už název napovídá, sviňařil především v rámci „aparátu“ (rozuměj stranického, a pod slovem „stranický“ rozuměj KSČ). Zato kádrovák, to byl ten gumový zátylek, kovaný straník, který stál „v první linii“ – on byl ten, kdo konkrétním lidem mohl pokaňhat „kádrový profil“. A mít špatný kádrový profil znamenalo, že vám strana dala šanci si ho zlepšit – ideálně třeba u hovnocucu.

Docela mě pobavilo, že jsme i my dostali „kádrové profily“, co si na nás vedla škola. A ne, nebylo to veselé čtení. To jen kdyby chtěl někdo pyskovat, že _o tom nic nevíš, byl jsi mladý, tak to vůbec nebylo. _Zeptám se rodičů, jestli ty moje papíry někde ještě nemají.