Trocha nostalgie na páteční odpoledne…
Jednotvárné, opakující se melodie (pokud se tak dá mnohadecibelový zvuk vůbec nazvat) doprovázející texty, za jejichž autory by bylo možné považovat spíše chovance psychiatrických léčeben, než lidi, kteří se vydávají za „umělce“. Bohužel, věc je složitější a vážnější. Texty, v nichž se např. opakují „důmyslná“ slova „kaťa, paťa, haťa“ (Pražský výběr), (…), vypadající jako výplod chorého mozku, jsou ve skutečnosti výrazem nihilismu a cynismu, hluboké nekulturnosti a ideologických přístupů, které jsou socialistické společnosti zcela cizí. Bohužel pracovníci některých kulturních zařízení či agentur i další zřizovatelé těchto hudebních skupin si tyto skutečnosti neuvědomují nebo nechtějí uvědomovat. Jinak by nebylo možné, aby Pražské kulturní středisko bylo zřizovatelem profesionální skupiny Pražský výběr (i jiných podobných), jejíž vystoupení (např. v Hradci Králové, o němž jsme již psali) bylo stejně pochybné úrovně jako již jmenovaných amatérských skupin. (Nová vlna se starým obsahem, citováno z webu ČT).
První písnička od Výběru, co jsem slyšel, byla o vetešníkovi Oldovi. Snad ji hráli v TKM či kde a já si zapamatoval „Jó, já se mám že jsou mé všechny tyhle dary“. Až na konci 80. let jsem zjistil, že to hrál PV. (To video je matoucí, začíná se hrát až v 0:15)
Nevydaná Straka v hrsti se ke mně dostala v roce 1985 či 1986, na konci základky. V roce 1987, už na gymplu, přinesl White Dog druhé album (teď už jen) Výběru. Pamatuju si, jak neskutečně moje rodiče tahle muzika rozčilovala, jakou si dali práci s tím, aby se jí posmívali a tupili ji, jak kreativní byli ve vymýšlení nadávek na adresu muzikantů… joj. Takže je jen logické, že jsme s White Dogem založili první kapelu, inspirováni právě Výběrem.
Třetí, už porevoluční, deska („Běr“) mě nikdy nevzala za srdce jako ty první dvě. Sorry, jest to tak.
A i když jsme nakonec s WD spolu v „opravdické“ kapele veřejně nikdy nehráli, tak je zcela jasné, že na začátku našich muzikantsko-kapelních experimentů stál zcela jasně a nezpochybnitelně právě PV.
Což je ironické, protože jsem ho vlastně nikdy neviděl naživo. Adieu CA jsem nestihl, pak hoši nějak nekoncertovali, pak hráli s Kollerem (nic proti, ale není to TA sestava), pak se rozhádali, udělali dva Výběry… ten „druhý“ s proudfootem atd. jsem i viděl, ale není to TEN Výběr (jasně, písničky stejný, ale není to TEN Výběr inspirující), no a loni se dali zase dohromady a odehráli pár koncertů.
Letos přidali zase pár koncertů – Plzeň, Blavu, Prahu – a zítra Vary. V původní sestavě – tedy dokonce „v obou původních sestavách“, jak s Hrubešem, tak s Kryšpínem. Se spoustou hostů, od Ondřeje „Haló, Soukup… Haló“ Soukupa, přes Dodo Doležala, Ringo Čecha i s kozou až k Janě Kratochvílové a Zubaté s kosou.
Jasně, musel jsem tam být. To prostě nešlo, tam nejít. Splatil jsem si tak jeden dluh z mládí. („Kaťa haťa paťa“ je v čase 3:31)
Neprohloupil jsem. Zahráli komplet Straku v hrsti, pak se Jirka Hrubeš rozloučil asi pětiminutovým sólem na bicí, Klauda Kryšpín na něj pětiminutovým sólem navázal, a následoval komplet z desky Výběr. Jako první přídavek Olda a Ženění (to je to Kaťa haťa paťa), pak pár věcí z Běru, no, dvěapůl hodinky zahráli…
Od vydání Nové vlny… uplynulo téměř na den přesně 30 let (bylo to v březnu 1983). Lepší odpověď těm dvěma funkcionářům, co to napsali a skryli se pod pseudonymem Krýzl (krysa a fízl), bych nevymyslel!