Cože, že to zní jako pitomost? Nojo. A tohle zažívám furt. Vítejte v mém světě.
Je opravdu protivné vědět, hlavně v situaci, kdy se s vámi hádají ti, co „si myslí, že…“ Když jsem v situaci, že nevím a jen se domnívám, tak řeknu „myslím si, že to je tak a tak a mělo by to být jinak, ale nechám se poučit“. A když mi někdo znalý řekne, že se mýlím, tak se nehádám, ověřím, uznám že má pravdu. Mýlím se, to se mi stává. Vědomí, že se mohu mýlit, je velmi osvobozující. Především mě osvobozuje v jedné věci: Vím, že se můžete mýlit i vy. Takže když mě přesvědčujete o nějaké pitomosti a já vím, že pravdu mám já, tak už neplýtvám silami na to, abych přesvědčil někoho, kdo nechce vědět, ale kdo chce mít pravdu.
Jako tuhle v té restauraci: vepřové con carne. Ptám se: „A co si pod tím mám představit?“ Číšník: „Víte, co je con carne?“ – „Vím,“ povídám já. „Tak vidíte. Je to prostě vepřové s fazolema. Con carne jsou fazole.“
Takže con carne jsou fazole a kuřecí con carne je můj nový bláznivý projekt denního psaní. Nevím co tam bude a o čem přesně, ale bude tam denně něco, většinou needitované, jak mi to od klávesnice odpadne, buď o něčem, nad čím právě přemýšlím, nebo o něčem, co se stalo, no a rád bych to udržel třeba rok.