(Psáno pro IHNED.cz)
Prý jsem v minulém sloupku šlápl na nebezpečný led přijetí Zemanova diskursu, který jako že dělí lidi na “poctivé pracující” a “pražskou kavárnu”, protože jsem pracoval s označením “kavárna”. Prý špatné, i když to bylo v uvozovkách. A navíc jsem jaksi nenabídl žádné řešení! Tak tentokrát rovnou dám na začátek varování, že budu používat další dehonestující slova, a to už si ani netroufám odhadnout, čí diskurs teď podpořím…
Sluníčkář či sluníčkářka je opravdu hanlivé slovo, ještě před pár lety vyhrazené pro éterické zhulené bytosti, plné všeobjímající lásky ke každému a ke všemu, od ranního vstávání počínaje po státní úředníky konče. Pak čas oponou trhl (není použití tohoto výrazu podporou nějakého socialistického diskursu?) a najednou se slovo “sluníčkář” stalo označením pro “lidi, co sem tahají muslimy a uprchlíky”, tedy v očích “devadesáti procent národa” (jak se rádi označují) pro všechny ostatní.
Takže jsem jednoho dne ráno zjistil, že jsem vlastně sluníčkář, aniž bych musel cokoli udělat. Lidé, co mne znají, vědí, že mám opravdu velmi daleko do všeobjímající lásky. Dlouhá léta mi v komentářích čtenáři láli, že jen na všechno nadávám a všechno kritizuju, že tak negativistického člověka, jako jsem já, je vůbec marno číst. Když jsem slyšel slova “občanský aktivista”, “ekologický aktivista”, “lidskoprávní aktivista” nebo třeba “student kulturologie z Brna”, měl jsem návaly krve do hlavy – a teď najednou sluníčkář a muslimofil!
Nepohnul jsem se ani o píď. Stále si myslím o islámu, muslimech, válkách, migraci a světu to, co jsem si o tom myslel vždycky. Zato lidé, které jsem znal, se nějak posunuli. Možná byli posunutí už dřív a nedávali to moc najevo, to nevím. Každopádně do té doby příčetní najednou začali “bránit”, “útočit”, “zabíjet”, “potápět”, “vyhánět”, “zavírat” – všechno píšu v uvozovkách, protože naštěstí nic z toho až na excesy zatím (!) nedělají doopravdy, jen verbálně. Nevím, co se s nimi stalo, a doufám, že jen podlehli panice, oni i další. Že těch opravdových pitomců, co myslí svá slova o násilí vážně a jsou schopni je realizovat, je jen hrstka; ostatním jen zkrátka sedí agresivní rétorika, protože mají třeba pocit, že jsou ohrožení a že je nikdo nebrání. Což je problém, protože pocit ohrožení nevyvěrá z reality, ale z vnitřku jednoho každého.
Nepohnul jsem se, a přesto jsem se ocitl v jednom houfu s – promiňte mi to slovo – profesionálními aktivisty, obvyklými petenty, různými dredatými filosofy a dalšími lidmi, jejichž společnost mi není moc příjemná. Ale nezlobte se na mne: já se zkrátka odmítám podělat z uprchlíků, když tu žádní nejsou. Odmítám se nechat excitovat do nepříčetnosti naprosto nesmyslnými konstrukcemi a hoaxy. Nemíním dělat ze sebe před sebou samotným šaška tím, že začnu “bránit křesťanské hodnoty”, o kterých jsem ještě předloni neměl ani ánung, jako to děláte vy. Odmítám stavět barikádu a máchat na ní fanglí proti Turkovi, když Turek jde jinam a jinudy. Princip předběžné opatrnosti je mi protivný, ať už se s ním ohání nějaký zelený (pro moje dobro, jak jinak), nebo ochránce tradičních hodnot.
Pro vás jsem se stal (hnědý diskurs!) “vítačem”. Média ve svém zkratkovitém dělení rozdělují společnost na “odpůrce” a “příznivce”, tak udělala totéž i v tak komplexní otázce, jako jsou uprchlíci a migranti, a celou složitost zjednodušila do otázky volby: “Losnu, nebo Mažňáka?” A tak poslouchám, jak byla “protiuprchlická demonstrace”, a proti ní protestovali “příznivci migrace”. Co je to za kolosální pitomost, přátelé? Příznivci migrace?! Copak to, že odmítám zavírat hranice a potápět čluny (byť jen hubou, že) znamená, že “sem tahám teroristy”? To je taková nehoráznost, že se k ní snad ani není potřeba vyjadřovat jinde, než v diskusi pod články, tam podobná logika kvete v plné kráse.
Nic není černobílé. Mezi “střílet!” a “ať sem přijdou všichni, já už mám narýsovaný azimut Mekka” je obrovská škála přístupů a postojů. A opravdu doufám, že mediální obraz společnosti je zbytečně kontrastní a černobílý, že ve skutečnosti na obou stranách toho pomyslného příkopu jsou lidi, kteří mají názory sice odlišné, ale umírněné. Jen nejsou slyšet, a přes ty mohutné nálepky “Kavárna”, “Sluníčkáři”, “Vlastizrádci”, “Fašisti” a “Xenofobové” ani vidět.
Nezavírejme oči před extrémy a excesy, ale snažme se nepodléhat dojmu, že kdo nepíská s námi, píská proti nám!