Megazaklínadlo jak noha… Něco jako zločinná vydra kapitalismu, ale mnohem děsivější.

Některé věty jsou jako mohutné kletby či zaklínadla, a kdo je slyší, ten na místě strne, ohromen velikostí proneseného.

Tak se jednou projevil i chlapík, kterému budu říkat třeba Michal. Michal je normální mladý muž, který má ale drobnou řečovou vadu, trošku ráčkuje a tak, a snad proto moc nemluví. Je společenský, to ano, ale spíš s partou tak jako potichu sedí, do hovorů se nezapojuje… Ale jinak je to milý chlapík a jeho kamarádi to vědí, a vědí i že si jej mohou trošku dobírat a on se nenaštve.

No a jednou takhle sedí s tou partou v hospodě, popíjí se, klábosí, a kamarádi si Michala jako vždycky dobromyslně dobírají. Michal to všechno mlčky snášel, ale bylo vidět, že mu to ten den nebylo moc po chuti. Nakonec vstal a velikým hlasem zvolal:

„MOCNÝ JESETER!“

Společnost strnula. Taky aby ne – mocný jeseter, to zavání nějakým animalismem, přírodním zaříkáváním, Lesní duch a spol. Jo, pánové a dámy, s temnými silami není radno si zahrávat. Co když je proklel? Vždyť to škádlení nemysleli nijak zle! A on na ně vytáhne nějaké šamanské zlé kouzlo… Mocný jeseter, Slavná Nemesis, bič boží…

Chvilku se jim to honilo hlavou, až pak ten nejdůvtipnější pochopil: Michal nepoužil žádné mohutné přírodní kletby. Ve skutečnosti totiž říkal „Moc mě neserte!“ Ale s tou vadou řeči…

Každopádně uznejte sami – není to krásné zaklení?

(Tenhle příběh mi vyprávěl Petr Kočí poté, co jsem ho v kanceláři pozdravil „Ahoj Petře“, ale on slyšel „Ahoj! Tetřev!“ Inu, hlušec!)

Nejhorší je, že si tu scénku představuju podobně tomu, co vyprávěl Jan Havlicek o tramvaji na nástupišti u Národního divadla. Totiž to bylo tak:

Bylo to už před mnoha lety. Byl večer a na nástupišti stál osamocený Mistr Radovan Lukavský. Asi měl po vystoupení a teď čekal na tramvaj. Přijela tramvaj – ale nikoli ta klasická, ale tehdejší horká novinka, totiž ten model, u které je vedle dveří tlačítko pro otevření. Což ovšem mistr netušil, takže stál před zavřenými dveřmi a nic se nedělo. Po chvíli, hodné velebného kmeta, zdvihnul Mistr Lukavský ruce v dramatickém gestu a svým hlubokým školeným hlasem mocně zvolal: „OTEVŘETE DVÉŘE!“ Něco jako Gandalf před bránou do Morie, jen ta hůl chyběla. Ale ani na ta slova se dveře neotevřely a poté, co do nich Mistr asi dvakrát kopl, tramvaj konečně odjela, zanechávajíc za sebou nazlobeného Mistra, který jí hrozil a sonorním hlasem volal: „LUMPOVÉ!“