Staré čínské přísloví říká: „I ta nejdelší cesta začíná prvním krokem.“
To je ta optimističtější varianta. V té pesimističtější verzi zní: „První krok je z každé cesty ten nejdelší“.
Znáte to určitě sami: S nadšením a vervou se pustíte do práce na nějakém webu. Práce jde hezky od ruky, vše se daří, všechno běží podle plánu, nezaseknete se na nějakém přidávání funkcí „jen proto, že to umíte“, soustředíte se na cíl, brzy ho dosáhnete, vše vyzkoušíte, odladíte, a už zbývá jen poslední krůček: Celé to spustit veřejně.
A najednou máte dojem, že jste jak bubnující zajíc z televizních reklam, kterému dojdou baterky. Víte, že to nejtěžší (ha, ha!) máte za sebou, že stojíte u dveří a stačí je už jen otevřít.
Nejhorší je, že nenastal žádný objektivní problém, nikde nebliká červené světlo, které by vám přineslo úlevu, protože byste se mohli ponořit ještě na chvíli zpět k vývoji a zveřejnění odložit. Nemáte důvod aplikaci nepustit ven. Jen vlastní strach.
Někdo má strach z nedokonalosti. Vnitřně cítí, že aplikace nebo web musí být naprosto perfektní. Raději bude další rok vyvíjet a pilovat, než by pustil ven něco, co je sice funkční a dobré, ale nikoli perfektní.
Jiní mají ale strach z přijetí. Většinou ti, co už pár webů spustili, a měli to štěstí získat takzvanou „kvalitní zpětnou vazbu“ (ironii cítíte správně). Zpětná vazba na českém internetovém dvorečku totiž má podobu několika rozumných připomínek („lepší by bylo udělat to tak“, „tohle bych přehodil, protože…“), pak haldy nesmyslů a univerzálních rad bez znalosti kontextu („měli byste tam mít hodně klíčových slov v titulku, to je dobré pro SEO“), a hlavní část pak tvoří bahno.
Ne že by vám snad někdo přímo vynadal, že by poukázal na zjevné chyby (to řadím mezi rozumné připomínky) nebo argumentoval. Bahenní zpětná vazba je neurčitá tmavě šedá masa drobných výtek, pochybností, bychů („já bych…“ a „autor by…“), skepse z principu, neblahých proroctví a dalších podobných reakcí, které nejsou urážlivé ani zlé, jsou prostě jen únavné, ubíjející, demotivující, a kdybych chtěl levně generalizovat, tak napíšu: tak české!
„Jako není to špatné, ale ten čas bych tomu nevěnoval. Lidi to asi nebudou používat. Být autorem, tak bych se na to vykašlal. Takové práce, a výsledkem je tohleto – přitom to už ve světě mají. To opravdu nejsme schopni vymyslet něco originálního? Myslím si, že tohle neuspěje. Nevidím důvod, proč bych to měl používat. Něco takového napíšu za dvě odpoledne taky. Bylo by fajn, kdyby se to ujalo, ale myslím, že se to neujme…“
Když jste už dva, tři weby udělali a tohleto poslouchali, tak to ve vás číhá a na konci se objeví jak kostlivec ve skříni. Nadšení, co vás jako vnitřní motor pohánělo a dovedlo až k hotovému produktu, najednou narazí, zastaví se, vyprchá…
Racionálně vzato vlastně není důvod se bát. Víte, že za tímhle úvodním bahnem už je pevná zem, kde se zase postavíte, kde se máte o co opřít, a pak že začne další část práce – rozvíjení, udržování, maily od spokojených uživatelů, první peníze… Ale první krok, ze dveří do bláta, je vždycky ten nejtěžší.
Znám to. Sám tu mám několik prvních kroků, do kterých se mi nechce.
Zajímavou radu jsem dostal od Johna. Povídal: „To je tím, že ČR je malý trh. Všichni se znají, a když něco uděláš, tak to všichni okomentují a ty to všechno přečteš. Udělej to taky v angličtině a jdi s tím rovnou na světový trh. Ten je tak velký, že jsi každýmu ukradený. Nikdo o tobě nenapíše ani slovo. Takže se na všechny můžeš vykašlat a můžeš začít budovat, rozvíjet, soustředíš se na byznys, ne na názory ostatních, a když to budeš dělat dobře, tak určitě seženeš nějaké uživatele, získáš první peníze, a to tě nakopne.“
Nakonec je možná krok ze dveři na známý vlastní dvorek mnohem těžší než skok z letadla do neznáma…