(IHNED.cz, únor 2016)

Občas sleduju debaty o změnách v dopravních předpisech, a upřímně řečeno se nestačím divit, jaké argumenty někdy padají. Jsem v tomto ohledu naprostý laik a netuším, proč to či ono nelze (nebo “nelze”). Co já vím, třeba k tomu jsou opravdu dobré důvody. Jenže pak člověk odjede do ciziny a vidí, že tam to lze.

Mě například zaujala dvě pravidla, na která jsem narazil v USA. První pravidlo je tak jednoduché, že se fakt divím, že není i jinde. Totiž: když přijedete na křižovatku se semafory a odbočujete doprava, tak můžete odbočit i na červenou, pokud zleva žádné auto nejede. To platí na většině křižovatek, pokud není řečeno výslovně “neodbočovat doprava na červenou”. Kolikrát se vám stalo, že jste chtěli odbočit doprava, do křižovatky nejel nikdo, a vy jste stáli na červenou… Vždyť by to bylo jednoduché jako facka a trošku by to pomohlo plynulosti. Vsadím se, že každý řidič zná alespoň jednu takovou křižovatku…

Druhé pravidlo, co se mi moc líbilo, bylo pravidlo, které říká, že na dálnici smíte předjíždět i zprava. Zase je to jednoduché – stejně se při přejíždění do pravého pruhu musíte podívat do zrcátka, tak o co jde?! Ukážu vám to na příkladu. V USA jedete v levém pruhu dálnice. Jedete si svých 65 mil za hodinu, a dojede vás někdo, komu stojí za to jet rychleji. Když mu to za to stojí, tak ať jede, je to jeho starost. A on vás neproblikává jak laciná diskotéka, ale prostě vás objede zprava, když je tam volno. On má kam jet, vy máte kam jet, žádný stres. A když vy dojedete nějaké pomalé auto, tak se za ním nemusíte vléct dalších pět mil a naznačovat, ať uhne, že chcete předjet, prostě ho předjedete zprava, jakmile k tomu bude příležitost. Jak to vypadá v ČR víte sami: jedete v levém pruhu D1, protože v pravém je co sto metrů kamión, nebo silnice úplně na draka, když tu náhle se za vás přiřítí nějaký šílenec a začne vysílat světelný signál “Nadčlověk jede!!!” Vy buď vyměknete a přidáte taky, nebo vyměknete a uhnete doprava asi tak půl metru před kamión a šlapete na brzdu, abyste to nenaprali do toho dalšího, anebo pokračujete v souboji nervů, případně se ve vás probudí malý Komenský a začnete toho za vámi “školit” – vybržděním nebo tak nějak. Upřímně: v tu chvíli jste šulíni oba, že to tak musím napsat…

Ale zpátky k tématu: Myslíte, že by to u nás nepomohlo bezpečnosti? Že by ubylo podobných nerudů a nervózů, když by věděli, že si můžou beztrestně udělat takovýhle manévr zprava, vy byste věděli, že se nemusíte každou chvíli dívat do zrcátka, jestli vás někdo nedojíždí, a jestli tedy nemusíte uhnout…

Ono je to ale takové nejednoznačné, že? Pravidla se změní snadno, ale řidiči zůstanou stejní. V tom bych možná viděl větší problém. V těch Státech jsem, že se k tomu ještě vracím, pozoroval, že na dálnici, kde je třeba limit 65 mil za hodinu, jedou skoro všichni plusmínus těch 65-68. Takže přejetí z pruhu do pruhu je poměrně bezproblémové: když vidíte vedle sebe mezeru, tak je velmi pravděpodobné, že do ní nikdo nebude dojíždět, takže budete moct celkem bezpečně přejet. Garantuju vám, že za chvíli vás to začne bavit, povolí taková ta neustálá křeč, co člověk pociťuje, když na české dálnici přemýšlí za všechny okolojedoucí řidiče a snaží se predikovat, co udělají…

V Irsku mě zase zaujaly nápisy SLOW. Jako že “jeď pomalu”. Nikde není napsáno kolik přesně. Prostě “jeďte pomalu, je k tomu asi nějaký důvod”, a je na každém řidiči, aby zvážil stav silnice, svůj i svého auta, a podle toho si vyložil pokyn SLOW. Když to napíšu honosněji: Je to ponecháno na jeho uvážení a zodpovědnosti, protože se má za to, že řidič je příčetný a dokáže se samostatně rozhodnout…

Představte si, co by se tu stalo, kdyby se náhle nějaké takové pravidlo zavedlo. Nebo nedej bože kdyby se třeba zvedla maximální rychlost na dálnici. Co myslíte, splašili by se řidiči jako jeden muž a jedna žena a dělali by ještě větší čuňárny? A co kdyby se povolilo nějaké malé množství alkoholu v krvi? Myslíte si, že by všichni rázem vyrazili nacamraní?

Jasně, excesy by se objevily, stejně jako vždy, když se povolí nějaký tuhý režim. Stejně jako na začátku 90. let byla obrovská poptávka po dříve zakázané erotice a pornu, ale opadla velmi rychle… V sousedním Německu je povoleno půl promile za volantem. Máte dojem, že by tam všichni jezdili pod parou? Ne, neděje se to, a není to jen proto, že Němci jsou víc disciplinovaní. Prostě to neděláte, a jediné, v čem je rozdíl, je to, že si po obědě dáte pivo a sednete za volant bez stresu, že se zpoza buku vynoří příslušník… Stejně tak s rychlostí na dálnici. V Německu není omezená, a přesto tam většina řidičů, světe div se, jede plus mínus 140. Člověku zpoza zákazové opony se to zdá nemožné: Být to u nás, tak to kalím dvěstě! Jenže víte jak – zkusili byste si to jednou, dvakrát, zjistili byste, že to není zas taková legranda a švanda a když vezete ještě někoho jiného, tak dvojnásob, a nakonec uberete na rychlost, která je dostatečně vysoká, zároveň ještě stíháte zareagovat a motor vám nežere jak tank, a pojedete – no, schválně? Tak těch 140…

Ono je totiž se zákazy a s omezeními několik zásadních problémů. Zaprvé: člověk, který dělá nějakou činnost, třeba řídí auto, a dodržuje zákazy a omezení, často podlehne falešnému dojmu, že se mu nemůže nic stát. Protože přeci dodržuje předpisy. Je to absurdní, já vím, ale mozek tak zkrátka funguje. Druhý problém je stejně závažný: příliš silná regulace a omezení vedou k tomu, že je lidé překračují a orgány postupem času takové překračování tolerují. Je to skvělé prostředí pro posílení korupce a represe (někomu se toleruje, někomu ne, popřípadě se náhle přestane tolerovat a vykážou se výsledky).

Problém našich silnic není ten, že by lidé jezdili rychle nebo si dali před jízdou pivo. Problém je ten, že tyhle dvě věci jsou pro policii nejsnáz prokazatelné a dají se dobře vytěžit při “preventivních bezpečnostních akcích”. Tohle se snadno pokutuje. Pokud ale někdo bude jezdit jako prase, ohrožovat ostatní a dělat podobná alotria, nehrozí mu většinou nic, dokud se něco nestane. Protože policie jaksi neumí postihovat takové věci.

Tedy – ta naše. Na dálnici mezi Los Angeles a San Diegem jela auta ve třech pruzích, všechna stejnou rychlostí, a najednou se mezi nimi začal proplétat nějaký šílenec, stylem brzda – plyn – přejeď do jiného pruhu… Lidi museli brzdit, vyhýbat se mu, nebylo to vůbec příjemné. Byli jsme rádi, když nás předjel a zmizel vepředu. Po pár mílích stálo jeho auto odstavené na krajnici a řidič ležel na kapotě s poutama za zády. A tohle je to, co chybí úplně nejvíc: vědomí, že po prohřešku přijde trest. Ne někdy, ne možná, ale hned.