Pan Zed a funkční prokrastinace

Hej, kámo, nestáli jsme v téže Vltavě tuhle? aneb Bonuz pro kikoti!

To bylo už v dobách, kdy jsme slovo „prokrastinace“ znali moc dobře, ale za sebe můžu říct, že to je furt v první řadě nesnesitelně kokotské.

Náš kamarád, kterému budu říkat Zed, je hrdým pokračovatelem Ixovské tradice. Dokud jsem s ním nebyl v užším kontaktu, měl jsem ho za příjemného, i když lehce upovídaného, taťuldu. Věděl jsem, že má nějaké firmy a že není úplně blbý, tak když se po čase naskytla příležitost začít spolu podnikat, tak jsem kývnul. Možná mě mělo varovat, že se Zed rozčiloval nad tím, jak ho jiní nechápou, a že jako příklad uvedl situaci, kdy komusi slíbil, že udělá nějakou práci, pak místo toho napsal na Facebook, jak hraje hry („byl jsem fakt už utahanej“), a dotyčný se rozčiloval, což Zed nechápal.

Zed trpí stejnou funkční prokrastinací jako Ix, ale míň roztěkanou. Jeho koníčkem je řešit technické problémy, které by mohly jednou nastat, a zásadně je řeší pomocí nejmodernějších a největších technologií. Bohužel pak mu nezbývá čas na řešení přízemních problémů, které nejsou tak kosmodramatické, ale zato palčivější, jako třeba prodej produktu, rozhodování o chodu firmy nebo placení faktur. Navíc, což je vyloženě protivné, měl Zed ve firmě jediný úkol: přinést peníze! Sehnat zákazníky a investory. O tenhle úkol si na začátku sám řekl, protože má, jak říkal, „obchodní a vizionářský dar“.

To jsme třeba navrhovali produkt. Jeho součástí bylo, že lidé zaplatí za službu. „Jak?“ děl Zed. „To je jedno, třeba jim pošleme fakturu…“ – „Ne, musíme mít platbu kartou! A musí umět opakované platby! A i pro zahraničí!“ – „No tak použijeme PayPal, to máme za odpoledne implementované…“ – „Ne, PayPal ne, musí to být karetní brána!“

A jal se hledat platební bránu. Pak zjistil, že platební brána potřebuje zahraniční účet. Tak vzal telefon a volal kamarádovi, který řešil zahraniční účet před časem. Navrhnul mu schůzku. Pak odešel na schůzku. Pak se vrátil ze schůzky s tím, že účet v USA není problém, jen tam je potřeba zajet, takže se pojede do USA. A odjel do New Yorku, kde založil účet. Na příjem peněz z platební brány, kde měli platit lidi za produkt, co ještě nebyl hotový.

Jsem zastánce přístupu „good enough“, takže věřím, že platební bránu nemá smysl řešit v době, kdy máme vyhlídky na jednoho zákazníka týdně (ano, byl jsem optimista). „Zede, kurva, fokus! Soustřeď se na produkt! To, jak zaplatěj, je úplně nepodstatný, dokud budeme mít míň než sto zákazníků, tak to vyřídí sekretářka!“

„Nemáš pravdu!“ odvětil Zed. To je jeho univerzální odpověď ve chvíli, kdy cítí, že by mohl mít novou technickou hračku, ale někdo mu oponuje.

Po „nemáš pravdu“ následuje vždy hodinový monolog, který několikrát už už vypadá že skončí, ale vždycky, když Zed vyčerpává téma, tak vyhrkne: „Ale počkej, ještě něco ti k tomu řeknu!“ (K dovršení utrpení má Zed rozbíhavé myšlení, takže je schopen řetězit asociace několik hodin.)

Střih. O dva měsíce později, při pokusu přihlásit se do bankovnictví, nám banka oznámila, že je účet zrušen. „Co budeme dělat?“ vece Zed. „Nic, právě jsme promrdali 40.000 za tvůj výlet do USA a naprosto zbytečné zřizování bankovního účtu, takže to uděláme tak, jak jsem říkal já: PayPal nebo fakturu, hlavně ať už nějakého zákazníka máme! To je důležité!“ – „Nemáš pravdu! Musíme ten účet mít, protože blablablabla… ale počkej, ještě ti k tomu něco řeknu…“

Zedovo odkládání potřebné práce ve prospěch práce potenciálně potřebné a zdůvodňování, proč se tomu musí právě teď věnovat, dosahuje extrémních rozměrů. Nelze říct, že je líný něco dělat. On je neustále zaměstnaný. Nedělá ani vyslovené koniny, o všem se dá s větší či menší dávkou fantazie říct, že se to někdy možná bude hodit, že to bude užitečné – ale třeba ve chvíli, kdy budeme muset škálovat infrastrukturu pro milion návštěv denně, ne když nemáme jediného platícího zákazníka.

Zed k smrti rád nastavuje servery. Rozmýšlí jejich konfiguraci, nastavuje, instaluje, řeší problémy při instalaci, a po instalaci se rád kouká, jak to všechno hezky pracuje – až do chvíle, než ho napadne, že by to měl nainstalovat na mnohem větší server! „Zede, prosímtě, vykašli se na instalaci! Sháněj zákazníky! Na instalaci máme admina!“ Ne, Zed je hluchý a slepý, dělá to sám, protože „já tomu rozumím“ a „mě to baví“.

A když už jsme měli server nastavený, tak přišel a povídá: „Hele, ptal se mě H., co budeme dělat, když přijde nějaký zákazník a bude mít milion čtenářů, jak to utáhneme?“ – „To teď neřeš, teď řeš, aby přišel zákazník, co bude mít aspoň deset čtenářů!“ – „No ne, to musíme nějak vyřešit. Hele, napadlo mě, že zaplatíme ještě jeden server, nějaký dělo, hexacore, a tam…“ – „ZEDE! To teď neřeš, to není věc, která by nám bránila v rozvoji! Jdi shánět klienty!“ – „Nemáš pravdu! Povídal mi L., že oni to museli řešit, protože jim přestaly jejich servery stačit…“ – „jo, ale po roce provozu a při 5000 klientech!“ – „Ne, počkej, nevíš co chci říct…“ (to byla druhá Zedova oblíbená věta). Blablabla.

Venku ubíhaly roční období a Zed stále mluvil a mluvil, my mu unaveně opakovali, že má řešit zákazníky, on snášel další a další argumenty, proč je potřeba koupit nový server, no a na konci nám oznámil, že teda dobře, že půjde a pořeší ty zákazníky, protože vidí, že my jsme emotivně zaseklí a nemá smysl s náma diskutovat! Vyčerpáním jsme usnuli. Druhý den ráno Zed oznámil, že jede spát, protože byl v kanceláři přes noc – jo a ty nové servery už jedou, koupil je a celou noc je nastavoval. Čau, dobrou!

Nejhorší na tom všem bylo, že neexistovala živá moc, která by ho přiměla dělat to, co bylo potřeba dělat. Obden jsme do něj hučeli: „Zede, tvůj úkol je prodávat, shánět zákazníky, oslovovat je, nabízet jim produkt!“ Na to byl vysloveně nevrlý, říkal že dělá spoustu užitečné práce, kterou ale nevidíme, práce, kterou by všichni okolo udělali špatně, čemuž my nikdo nerozumíme, a jednou, když jsme se ho přímo zeptali, co tedy vlastně ve firmě dělá užitečného, tak odpověděl:

„Vy jste si mě našli jako obětního beránka. Všichni říkáte, že obchod neobchoduje. Nemáte pravdu! Já dělám spoustu věcí! Já dělám tvář firmy navenek!“

To mě vomejvali!

Z moci spolumajitelské jsem položil Zedovi nůž na krk: „Do konce měsíce pět zákazníků!“ – „Jasně, není problém, to dám, to je v pohodě, takže nechápu, proč se ke mně chováš takhle agresivně… Potřebuju pár lidí, kteří seženou kontakty, a já je pak obejdu.“ – „Leda kulový, Zede! Sednul jsem si ke Googlu a za dvacet minut jsem nasbíral těch kontaktů padesát! Máš je tady v tabulce, tak je oslovuj. Jeď! Teď hned, nevymlouvej se!“

Příští týden jsem se Zeda ptal, kolik kontaktů oslovil. „Neměl jsem na to čas, pomáhal jsem klukům z adminské firmy nastavovat naše servery!“ Vskutčnosti seděl u monitoru a koukal, jak admini odstraňují tickety, psal jim k tomu komentáře a vyžadoval odpovědi.

Můžete zuřit, mluvit zlatě, svatě, nic se Zedem nehne. „Zede, už jen tři týdny!“ – „Jo, nojo, prosímtě, mohl bys nějaké ty lidi oslovit ty?“ – „Ne, kurva, Zede, to bych teda nemohl!“ Zed opět nechápal, proč jsem na něj „bezdůvodně zlý“.

Příští týden se Zed dva dny neobjevil, bylo mu špatně. Třetí den mi volal, jestli bych k němu nepřijel domů. Přijel jsem, a na stole vidím olbřímí kovovou konstrukci. Povídám: „Co to je?“ – „To je 3D tiskárna, super věc! Pojď, pomůžeš mi s ní do taxíku, odvezem ji do kanceláře!“

V kanceláři začal Zed zprovozňovat 3D tiskárnu. Zbytek firmy horečně vyvíjel novou verzi produktu. Druhý den Zed zprovoznil 3D tiskárnu a vytiskl placatý ornament. Třetí den probíhala porada, během které Zed seděl v patře a hrál si se 3D tiskárnou.

„Zede, na co to je?“ – „No můžeme tím dělat spoustu věcí…“ – „A pomůže nám to prodávat produkt přesně jak?“ – „Arture, ty jseš negativní, a já nevím proč! Ty jako by ses zasekl na tom prodeji…“

Přes Vánoce jsem mu dal čas. Do kanceláře jsem se vrátil až po Novém roce. „Kde je Zed?“ – „Už se tři dny neukázal…“ – „A co dělá? Prodává?“ – „Ne, vymejšlí jméno pro novou firmu a hledá pro ni doménu!“ – „A co ty lidi, co měl v prosinci oslovit?“ – „No… někoho oslovil… ozval se mu jeden člověk… on si s ním domluvil schůzku…“ – „A ta dopadla jak?“ – „No, nijak, on tam Zed nedorazil…“

Půl roku po mém odchodu nemá Zed stále jediného platícího zákazníka, z původní sestavy odešli další čtyři lidé, investice došla – zato pobyl dva týdny v USA, odkud si přivezl spoustu kontaktů, se kterými to teď rozjede, a má serverovou infrastrukturu, co by utáhla menší Slevomat.

(Podle posledních zpráv je přesvědčený, že firma co nevidět prorazí a začne vydělávat. A až se tak stane a přijdou ti zákazníci s milionem čtenářů, Zed bude připravený a vítězoslavně řekne: „Vidíte! Ještě že jsem to tehdy nastavil!“)

Jo a kdyby vás zajímalo, jestli má Zed připravený vyjednávací plán pro případ koupení Facebookem, tak – má! Co čtrnáct dní ho upravuje podle aktualizovaných výhledů stran situace na trhu a jednou za měsíc nechá grafika, aby ho celý předělal. Přitom mu sedí za zády, řeší velikosti písma, pixelové odsazení, sladění barev a další věci. Mezitím ruší a odvolává schůzky, protože hledá v knihovnách klipartů obrázek balíku dolarů, a pod vousy si brumlá: „Jojo, jen díky svojí preciznosti a schopnosti předvídat, co bude v budoucnu potřeba, jsem dnes tam, kde jsem!“