(Vyšlo na IHNED.cz v lednu 2016)

Sejdeme se, a já vám k tomu něco řeknu.

Čím dál tím víc jsem alergický na podobné scházení se. Někdo mi napíše mail: “Něco bych potřeboval, můžeme se zítra sejít, jen na deset minut?” Odpovídám: “O co jde? Nedá se to vyřešit mailem nebo po telefonu?” – “Ne, já vám to řeknu, to je fakt rychlovka…”

Dobře. Rychlovka na deset minut, která znamená, že třeba další půlhodinu strávím na cestě na místo setkání a zpátky, abych se dozvěděl… no, většinou nějakou banalitu, co šla napsat, nebo pokud dotyčný trval na nějakém povídání, tak třeba zatelefonovat. Pokud chce vidět, jak se u toho tvářím, můžeme použít Skype. Ale proč, u všech všudy, jsme se museli scházet?

Jasně, je fajn se sejít se známým, posedět, pokecat, to je fajn a takové setkání nic nenahradí. Ale proč se scházet s někým, s kým máte třeba obchodní vztah. Řekněme, že mu připravujete nějaký text a on vám chce říct, že do toho textu potřebuje napsat nějaké detaily, co si připravil, vytisknul na papír, přinesl na schůzku, chvilku s tím šermuje a pak řekne: “No, já vám to pošlu mailem…” Proč, bože, proč proč proč? Mohl to poslat rovnou, a mohlo to být vyřešené za A hned, a za B rychleji.

Nerozumím téhle tendenci se kvůli všemu scházet. Zatím jsem odhalil jen několik příležitostí, kde je osobní setkání nejlepší. Například v případě, že chcete něco vymyslet, chcete, aby ovzduším létaly nápady a přítomní nad nimi, jak se říká, brainstormovali. Nebo když se jednání po mailu zaseklo, nejste schopni ho odblokovat, a vy víte, že spor není zásadní, že jde jen o nedorozumění a že by bohatě stačilo třeba něco namalovat, pantomimou předvést, nebo jen nonverbálně vysvětlit podporu a pozici. Popřípadě ve chvíli, kdy potřebujete probrat něco s kolegou, který sedí o tři kanceláře dál. Pak prostě vstanete, dojdete, proberete, a je to nejrychlejší.

Víte, co je pro OSVČ nejcennější komodita? Je to čas. Možná si toho jako OSVČ víc všímám, možná jsem na to přecitlivělý, ale připadá mi někdy, jako by lidi totálně pohrdali cenou svého času, a co hůř: i cenou mého času. Někoho táhnout na schůzku přes celou Prahu jen proto, abyste mu řekli, že všechno běží tak, jak to běžet má, a že mu materiály pošlete mailem, to by mělo být v pravidlech společenského chování uvedeno mezi odstrašujícími příklady, hned někde za srkáním, šťouráním v nose a pohvizdováním na číšníka.

Díky všem, kdo mají aspoň tolik slušnosti, že jsou ochotni se svou žádostí či požadavky přijet někam, kde jste vy, tolik příčetnosti, že to, co je možné poslat, pošlou, a to, co chtějí říct, třeba zavolají. Mám štěstí, že lidé, s nimiž pracuji, jsou natolik příčetní, že se tak chovají. Že jsou schopni napsat “Tady jsou nějaké materiály, jestli můžu, tak za deset minut zavolám a řeknu k tomu něco…”

Ale pak je spousta těch, co “to nemůžou probírat po telefonu”. Nebo: “Přijď, já ti to řeknu”. Nejen že to je neuctivé vůči času toho druhého, ale zároveň ho to staví do výrazně nevýhodné pozice – vy se připravujete třeba den na to, co chcete probrat, a ten druhý neví, oč jde, když to na něj vysypete, tak je to pro něj novinka, a teprve to musí nějak zpracovat.

Už před časem jsem začal být alergický na to, že mě lidé vláčeli na schůzky (“Ve čtvrtek ve dvě”), a pak bez omluvy přišli za deset minut půl třetí. Začal jsem to řešit tak, že jsem se po patnácti minutách zvedl a odešel. Kdyby, kruci, zvedli telefon nebo napsali SMS, tak OK, ale přijít o dvacet minut později a tvářit se, že je to normální, však co, dvacet minut nikoho nezabije – to je ryzí hulvátství. Asi začnu stejný přístup aplikovat i na schůzkování: Buď mi řeknete, co chcete probrat, nebo se nezlobte, nepřijdu, nemám zájem… Nic z toho, co řeším, není tak tajné a důvěrné, aby to nešlo říct po telefonu, napsat mailem či tak něco.

Připomnělo mi to chování jednoho mého bývalého zaměstnavatele, který řešil natažení síťové kabeláže po kancelářích. Navrhoval jsem najmout firmu, která se tímhle živí, která by podobnou zakázku zvládla za půl dne a díky osobním kontaktům i s nějakou zajímavou cenou. Zaměstnavatel byl proti: Nene, sejdeme se v sobotu, nataháme to sami, bude to zadarmo. Zadarmo! Den práce čtyř lidí o víkendu byl “zadarmo” – nad tím jsem kroutil hlavou, a říkám: “Dobrá, tak aspoň kup patchcordy.” Pro neznalé dodám, že jde o krátké propojovací kabely, třeba půlmetrové až dvoumetrové, kterými se připojují počítače do zásuvek nebo kterými se propojují síťové prvky v rozvaděči. Jejich cena je okolo desetikoruny. Zaměstnavatel místo toho navrhl, že si je uděláme sami. To znamená vzít kabel z cívky, ustřihnout, odstranit izolaci, nasunout koncovku, speciálními kleštěmi připevnit, totéž udělat i na druhém konci, a výsledný kabel proměřit. Náklady na materiál: devět korun, čas: k nezaplacení.

A přitom všichni jmenovaní znají to přísloví o času a penězích… Zvláštní. Asi jim to budu muset připomenout. Navrhnu jim, že bychom se kvůli tomu sešli příští úterý!