(Psáno pro IHNED)
Že mi vývoj v téhle zemi za posledních pětadvacet let konvenuje, tím se netajím. Nemám dojem, že se máme čím dál hůř, naopak vidím, že v lecčems se máme líp, a v lecčems zdaleka nejlíp, jak jsme se kdy měli. Nezavírám oči před problémy, ale zase nejsem fatalista: buď všechno skvělé, nebo všechno tragédie.
Jedna z věcí, kde je pokrok vidět hodně výrazně, jsou služby. Srovnejte si chování prodavačky z roku 1987 s tou z roku 2017. Jasně že někde to zůstalo stejné – ale o to výraznější je srovnání s místy, kde se služby staly opravdovými službami. Naplňuje mě to optimismem a věřím, že lidé postupně začnou vyžadovat služby na úrovni, budou, jak se říká, “hlasovat peněženkou” a obchody či restaurace, kde se k zákazníkovi chovají nevrle, budou muset zavřít, protože proč by člověk měl chodit někam, kde jsou na něj nepříjemní, když může, díky konkurenci, dojít tam, kde jsou na něj příjemní…
Zní to logicky, ale asi to tak jednoduché nebude.
Tuhle jsem zahlédl příspěvek v jedné skupině na Facebooku. Obvykle tam probíhá diskuse o pracovních místech v tom nižším segmentu, typu “doporučili byste mi práci v recepci v téhle restauraci” a “nevíte někdo, jaký plat má pokladní v Albertu v Krnově?”. A v téhle diskusi byl příspěvek od slečny, co se šla, nakolik jsem to pochopil, ucházet o místo obsluhy na benzínku. Slečna podle svých slov přišla na pohovor o pár minut dřív, vedoucí jí řekla jen “počkejte”, popadla bundu a šla ven. Když se nevracela, slečna šla za ní. Vedoucí kouřila za rohem a vyjela na ni: “Snad jsem vám řekla, abyste počkala!” Slečna se naštvala, otočila se a odešla.
Mno. Slečna možná nemusela aktivně vyrazit vedoucí hledat, ale vedoucí se rozhodně mohla a měla zachovat profesionálněji. Třeba, když už to jinak nešlo, říct “já vás čekala až za deset minut, nezlobte se, já si ještě odskočím a začneme v dohodnutý čas, ano?” A bylo by.
Jenže asi jsem s tímhle názorem v menšině. Ocituju z odpovědí:
Udělal jsem to zase! Zase jsem soudil lidi podle těch ve svém okolí. Podle skupiny, kde je běžné v podobné situaci říct třeba něco jako “Dobrý den, jsem ráda, že jste přišla. Čekala jsem vás až za pět minut, teď jsem měla nějaké zařizování a potřebuju ještě pět minut, tak chvilku počkejte, ano?” Dokonce jak tam někdo napsal: “Mohla říct, že si jde zakouřit, a klidně vzít slečnu s sebou!”
Jenže někde mimo tuhle moji skupinu žijou stále lidé, pro které je uchazeč opruz, zaměstnanec póvl, a to ani nedomýšlím, co je pro ně zákazník… Lidi, kteří přistupují k životu stylem “když ti řeknou, abys čekal, tak čekej a nekušni”. Lidi, pro které je neslušné ozvat se proti neslušnosti. A hlavně: lidi, pro které je nejdůležitější ctností “držet hubu a dělat, co se jim řekne”. Soft verze Milgramova experimentu.
Je to takový zvláštní mix povahových rysů. Na jednu stranu sklapnout, když kdokoli řekne “sklapni a šoupej nožkou”, a na druhou stranu si stěžovat, ovšem zásadně v místech a situacích, kdy stěžování si už nijak a ničemu nepomůže. Frflat, remcat, držkovat. Nadávat, jak jsou ty služby hrozný a jak hrozně se chovají prodavači, úředníci, kdekdo – a na druhou stranu bez ptaní pokorně sklonit hřbet před nějakou absurdní nadřazeností. A nejsmutnější na tom je, že právě tohle chování titíž lidé doporučují i dalším, a pokud se někdo zachová jinak, jsou schopni mu doporučit to staré české: “Nevyčnívej!”
Vyčnívající hlava bývá často na ráně, ale málokdy shora. Nejčastěji do ní tlučou ti s hlavami ohnutými.